Česky English
Archiv Františka Slámy > Ars rediviva - Milan Munclinger

Ars rediviva - Milan Munclinger

(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá)


„Zájem obecenstva o barokní hudbu, který zejména u mládeže převyšuje zájem o stylová období ostatní, trvá u nás již dlouho. Rozhodně značně déle, než byl vzat oficiálně na vědomí, než se začalo o něm psát a hledat jeho příčiny, ať už byly vysvětlovány věcně či bachovskou módou u mládeže ...
Barokní hudba se u nás v posledních 15 letech hrála hodně. (Toto časové určení neuvádím náhodou; vzpomínám si dobře na mimořádný úspěch barokního koncertu v roce 1951, který uspořádalo tehdy založené komorní sdružení Ars rediviva; byl nejen vyprodán - ale také před opět vyprodaným sálem hned vzápětí opakován.) ...
A nyní alespoň stručně o interpretační charakteristice, jak se nám jevila v cyklu i v samotné linii vývoje souboru. Ars rediviva hraje v současné době v základním složení Milan Munclinger - flétna, Stanislav Duchoň - hoboj, František Sláma - violoncello a Josef Hála - cembalo. Podle potřeby přistupují k nim naši přední komorní a orchestrální hráči ... V barokní hudbě je skutečně těžko nalézt hranici, kde končí osobní interpretační přínos a začíná osobní exhibice. A právě v tom mají dnes všichni členové souboru neomylný cit. V jejich podání vše přirozeně a hladce plyne, dynamika i agogika vyplývá z potřeb kompoziční struktury, z poměrů a závislostí jednotlivých hlasů. Právě tato tak těžko napodobitelná přirozenost je asi jedním z hlavních momentů, jež na gramofonových nahrávkách právem tak obdivuje zahraniční kritika, která klade toto sdružení po bok největších současných barokních interpretací. Kořenem úspěchů tohoto souboru u obecenstva je pak bezesporu skutečnost, že dovede sestavit v sezóně dlouhou řadu programů, z nichž každý má svou dramaturgickou přitažlivost ... nebylo snad v posledních létech ani jediného vystoupení Ars rediviva, jež by nebylo výborně navštíveno ... Nezasvěcený si těžko dovede představit, jaké úsilí znamená připravit celovečerní program, a tím spíše cyklus.“
(Jaromír Kříž: Naši umělci a barokní interpretace, Hudební rozhledy 7/66, str.207-208) 

 

  

Kdysi se na Pragokoncertu jedna nervózní úřednice Milana Munclingera zeptala: „Poslyšte, kolik členů vlastně to vaše Ars rediviva má?“ Odpověděl prý svým typickým způsobem: „To je různé: může to být třicet hráčů, ale taky jen pět, čtyři nebo třeba jen já sám.“ Kdo historii Ars rediviva zná, ví, že ta lehce ironická nadsázka vlastně nijak nepřehání. Po Talichově ČKO jsem nepoznal jiné hudební těleso, které by bylo tak úzce spjato s osobností svého zakladatele - od myšlenky k vytvoření ansámblu a systematické výstavbě obrovského repertoáru až po organizaci, editorskou činnost, realizaci nahrávek a dramaturgii zřejmě největšího abonentního cyklu komorního souboru v našich hudebních dějinách.

Milan Munclinger měl pro tento životní úkol ty nejlepší předpoklady. Jeho otec byl zpěvákem a známým operním režisérem, který ve své době výrazně přispěl k inscenačním úspěchům Národního divadla. Podle Milanova vyprávění to musel být zajímavý, v mnoha směrech nekonformní člověk, a ačkoli záhy zemřel, byl pro svého syna v rozhodujících životních okamžicích zřejmě stále důležitým arbitrem. V letech 1942-50 studoval M.Munclinger na pražské konzervatoři a na AMU a v roce 1952 absolvoval i na filozofické fakultě Karlovy univerzity. K jeho učitelům patřili například flétnisté J.Čížek a R.Černý, později jeho přítel Jean-Pierre Rampal. Skladbu studoval u profesorů Janečka a Krejčího a soukromě i u Aloise Háby, dirigování u Václava Talicha. Nejčastěji ale myslím vzpomínal na Ernsta Tschirnera, s nímž se setkal během totálního nasazení ve Vratislavi (1943-45). Podle mne právě učednická léta v orchestru Státní opery, Slezské filharmonie a Gewandhausu významně ovlivnila jeho další zaměření. Práce v orchestrálních a operních archivech a knihovnách byla zároveň dobrou průpravou pro pozdější editorskou činnost. 

Poválečná doba staré hudbě nesmírně přála a zájem o ni byl u nás i v zahraničí obrovský. Málokdo si dnes ale uvědomuje i druhou stranu mince. Začínalo se vlastně na „zelené louce“, Ars rediviva byla krom Pro arte antiqua jediným souborem pro starou hudbu u nás a jedním z několika málo na světě. Při budování repertoáru a hledání optimální interpretace soubor většinou nemohl vycházet z kritických vydání, pramenných edic nebo nahrávek, protože téměř neexistovaly; stará hudba se ještě koncem 40.let objevovala na programu sólistů i hudebních těles jen velmi příležitostně. Chyběla i odborná symposia, pravidelné festivaly (krom toho Dolmetschova v Haslemere) nebo interpretační kursy (v těch prvních, např. v Ljungskile, Linci nebo Nantes jsme ostatně často učili také my, ačkoli jsme teprve získávali zkušenosti ). Odborné publikace se objevovaly jen vzácně a hovořily o problémech většinou velmi všeobecně (přínos Milana Munclingera je v této oblasti stále obdivuhodný). Názory na stylovou interpretaci se v mnohém značně lišily a pochopitelně stále vyvíjely, spojit životnost a autenticitu se zatím dařilo jen nemnohým.

Munclinger samozřejmě se zaujetím sledoval vývoj, od legendární pařížské Société de concerts des instruments anciens, až po Harnoncourtův Concentus Musicus, který vznikl - za podobných okolností - jen o několik let později než Ars rediviva. Nejblíže mu ale asi přece jen byla u nás méně známá Claude Crussard. Její nahrávku Charpentiera opatroval jako poklad a rád v té souvislosti hovořil i o Alvarèsově Boîte à Musique, « Parnasu » pařížských muzikantů, o němž mu zřejmě vyprávěl Jean-Pierre Rampal.

Mezi dvěma tehdy soupeřícími interpretačními póly, které se navzájem často polemicky označovaly jako „establishment“ a „les baroqueux“ se Munclinger nakonec vydal vlastní cestou. Jeho koncepce, jakkoli se během let zkušenostmi postupně rozvíjela, vycházela od počátku z poznání, že bez analýzy každé jednotlivé skladby a znalosti dobové interpretační praxe není možné předklasické hudbě porozumět ani přiblížit intence autora vnitřnímu světu dnešního posluchače. Odmítal ale degradaci historicky poučené interpretace na úroveň ilustrativních „rekvizit“ i představu, že je neměnným dogmatem existujícím mimo čas. 

A tak nebylo ani v následujících desetiletích nikdy možné se zastavit, spokojit se s už nalezenou cestou a osvědčeným repertoárem. Milana Munclingera to zjevně těšilo. Klid neměl rád, bavilo ho objevovat a experimentovat, pokud možno hned v několika oblastech najednou. Krom Ars rediviva byl duší mnoha dalších souborů a cyklů (snad nejvíc prosluly jeho Hovory s flétnou). Desítky let spolupracoval s hudebními nakladatelstvími, včetně slavného Bärenreitera, a v jeho revizi vyšla řada barokních i soudobých kompozic (I.Hurník, O.Korte aj.). Realizoval a rekonstruoval skladby pro významné evropské interprety, zvlášť rád ovšem pro svého přítele, flétnistu Jean-Pierre Rampala. Dirigoval gramofonové nahrávky starých mistrů (Stamicova orchestrální tria, Mozartův hobojový koncert s F.Hantákem a ČF, Bendův a Richterův flétnový koncert s J.P.Rampalem a PKO). Pracoval jako editor a publicista - spolu s Danou Šetkovou přeložil Dolmetschovu knihu Interpretace hudby 17.a18.století, jednu ze stěžejních prací o interpretaci staré hudby, a opatřil ji nádherným, veskrze nadčasovým komentářem (1958). Byl spoluobnovitelem naší Hudební mládeže, připravoval pro ni koncerty i řadu zajímavých rozhlasových relací. Narozdíl od mnoha jiných, kteří se rychle nadchnou, ale dlouho ve svých záměrech nevydrží, dovedl Munclinger obdivuhodně vytrvale a houževnatě pracovat.

 

       
  
     

 

Myslím, že i lidé z jeho nejbližšího okolí zpočátku moc nevěřili v životnost jeho plánů. Začátky byly složité, finanční možnosti více než skromné. Pak přišly první úspěchy, nadšená odezva posluchačů doma, vynikající kritiky v zahraničí. Munclinger se nedal odradit organizačními překážkami, nedůvěrou ani arogancí nevědomých. Dokázal získat pro svůj záměr řadu nadšenců i mezi světovými interprety - Oto Petera, Jean-Pierre Rampala, Maurice André, Andráse Adorjána, Neddu Casei, Theo Altmeyera. Repertoár Ars rediviva se rozrostl na 400 skladeb, od sólových a triových sonát až po velké komplety Braniborských koncertů, Umění fugy, Hudební obětiny, kantát, Matoušových pašijí, Zelenkových orchestrálních kompozic a Lamentací, Vivaldiho concert, Telemannových koncertů, Essercizii a Hudby k hostině, Rameauových triových koncertů, Couperinových Apoteóz. V bachovském cyklu Ars rediviva se tak každoročně objevovaly novinky nebo novodobé premiéry, přibývaly nahrávky pro naše a zahraniční rozhlasová studia, Supraphon, DGG, Columbii, Ariolu. Snad největší ohlas vzbudilo první uvedení Zelenkovy "Korunovační" sonáty č.6, Lamentací Jeremiáše proroka, ale i Bachova Hudební obětina, Umění fugy. Naši nahrávku Braniborských koncertů s fenomenálním Mauricem André ohodnotila francouzská a britská hudební kritika v několika ohledech výš než snímek Karajanův (a nemyslím, že by to bylo jen ze vzdoru vůči karajanovskému kultu).

 

Z prvních gramofonových nahrávek Ars rediviva (více: Diskografie Ars rediviva, Milan Munclinger)

 

Munclingera ocenění těšila, ale obvykle přitom myslel už zase na další práci. Vozil si ji s sebou na zájezdy, na chalupu v Srní, měl jí plný psací stůl a skříně, až jsem se vždycky divil, jak rychle se v té změti papírů a poznámek vyzná. Trpělivost a vytrvalost charakterizovala i jeho způsob zkoušení. Vytrvale čelil námitkám kolegů a snažil se je přesvědčit, že ani vynikající instrumentalista se v předklasické hudbě jen s intuicí daleko nedostane. Trpělivě vysvětloval, proč se zdánlivě tentýž ornament hraje v jedné pasáži tak a v druhé docela jinak. - Učil nás i sebe. Nikdy ale nevystupoval jako vševědoucí. I když věděl. Kdykoli mohl ocitovat Emanuela Bacha nebo Quantze, Couperina, Hotteterra, Montéclaira, Choquela, Muffata nebo jiný dobový pramen. A pokud nedůvěra těch nedůtklivějších kolegů trvala, sáhl do knihovny pro originál a citovanou pasáž nahlas přečetl. Nikdy jsem nazažil, že by nedovedl klidně a věcně argumentovat nebo že by svým nepřátelům oplácel stejně hrubou mincí ...

Jen málokdo věděl tak dobře jako Milan Munclinger, že stylovost interpretace nespočívá jen v autenticitě nástroje a techniky hry nebo jen ve znalosti dobové interpretační praxe. Ještě jako nováček jsem byl přitom, když si na to téma povídal s Ch.Mackerrasem a jeho paní při obědě U Holubů, a poslouchal jsem tak, že mi číšník odnesl můj netknutý guláš v domnění, že mi nechutná. Ale nelitoval jsem. Za všechna léta studií jsem na přednáškách nic podobného neslyšel. Ostatně totéž tvrdil i profesor Bidlo a František Pošta a ještě mnoho dalších. Munclinger nám předkládal tak zajímavé věci, že nikdo z nás neodolal a rád přijal to, co by byl jinému nejspíš odmítl. Díky němu jsem si zahrál nádherná cellová continua jako to v Händelově flétnové Sonátě a-moll nebo v Bachově kantátě Amore traditore. I vůči organizátorům našeho bachovského cyklu - koncertnímu jednatelství FOK - míval Munclinger maximalistické požadavky - byl by chtěl pro každý koncert, každou nahrávku to nejlepší obsazení včetně zahraničních interpretů. Měl štěstí, že právě v FOK nemusel bojovat s byrokracií a že vědoucí, moudrý pan Zdražil měl pro jeho maximalismus takové pochopení.

Myslím, že snem Milana Munclingera byla Ars rediviva s mnoha vynikajícími instrumentalisty pro každý nástroj. A s mnoha zpěváky, pokud možno včetně stálého sboru. Věděl o každém talentu, který se u nás nebo v zahraničí objevil, chodil snad na všechny koncerty a do divadel. Sledoval práci našich souborů pro starou hudbu, ale i ansámblů Jean-Françoise Paillarda, Trevora Pinnocka, Christophera Hogwooda, Reinharda Goebela, Jordi Savalla. - Když jsem před časem spolupracoval na rozhlasovém pořadu o francouzské gambě, vzpomněl jsem si jasně na okamžik, kdy za mnou přišel a řekl: „Rakousko bude dnes večer vysílat na prvním programu pořad se Savallem, poslechni si to a řekni mi pak tvůj názor.“ Jordi Savall byl tím nejlepším gambistou, jakého jsem slyšel, a myslím, že právě on byl v nové vlně autentické interpretace tím ideálním spojením autentičnosti s životností, které nejvíce odpovídalo Munclingerově představě:

„Přirozeně, že ani v interpretaci staré hudby neznamená znalost staré interpretační praxe ještě hned její ovládnutí: jest pouze předpokladem pro ně, avšak předpokladem, který nelze obejít, tak jako v umění nelze nikdy obejít znalost řemesla. Stejně tak si nesmíme zjednodušovat otázku t zv. stylové reprodukce ani dogmatickým uplatňováním několika ,pouček‘ (většinou ostatně úplně vnějších, historicky nedoložených a jen bezduše neustále dál tradovaných, jako na př. honosně znějící předsudek o t zv. ,terasovité dynamice‘, o vyloučení vibrata ve staré hudbě, o pomalosti temp a pod.) ani zas výhradním spoléháním ,na vkus a intuici‘. Vždyť naše hudební cítění a vkus nejsou ničím metafysicky daným a neměnným. Formují se neustále jak životem samým, tak i hudbou, kterou se zabýváme. Vkus, podrobený po leta vlivu romantické a soudobé hudby, bude přirozeně nakloněn přenášet nabyté konvence do oblasti, jíž jsou cizí a která má pro vyjádření určitého obsahu jiné - i když často příbuzné prostředky. Proto jest též třeba dobře historicky vážit význam některých pojmů ... (Mám na mysli na př. otázku agogiky, rubata a pod., nebo problém dynamického vypracování. Zde plně platí pravda o právu na svobodu a smělost volného fantasijního utváření jen pro toho, kdo napřed pochopil zákonitost a řád hudby, kterou hraje. Neboť ani v hudbě neznamená svoboda anarchii a není myslitelná bez hluboké znalosti zákonů a bez vnitřní kázně.)“ 

 

(Více: Ars rediviva II, Milan Munclinger, Viktorie Švihlíková)

 

 Od prvních let své existence koncertovala Ars rediviva i mimo Prahu. Zažili jsme při tom ledacos, co se často podobalo putování s heráleckou kapelou, včetně hrozivých autonehod. Tu a tam jsme si problémy přivodili i sami, třeba když jsme na zájezd po Itálii vyrazili „nalehko“, bez pultíků. Prošlo nám to kupodivu skoro všude, v Mantově, Padově, Lovere, Bologni i Rovigu, ale pak přišla na řadu Sarzana a situace začala vypadat přímo hrozivě. Nakonec pořadatelé sehnali dřevěná „štandrlata“ od muzikantů z místní taneční kapely, pomalovaná na vnější straně křiklavými barvami a nepříliš přioděnými postavami v divokém reji. Přesto jsme pochopitelně našim sarzanským kolegům v duchu děkovali. Ba dokonce jsme možná zvlášť u mladších posluchačů získali díky naší „nekonvenční výzbroji“ pár bodíků k dobru.

Nejradši jsme ale přece jen cestovali po Čechách, a to vůbec nepřeháním. Těžko bych asi mohl vyjmenovat všechna místa, kde jsme hráli. Vzpomínám na Hradec Králové, Dvůr Králové, České Budějovice, Kroměříž, Rumburk, Jindřichův Hradec, Kutnou Horu, Lomnici nad Popelkou, Semily, Plzeň, Děčín, Havlíčkův Brod, Nymburk, Bratislavu, Nové Město na Moravě, Brno, Čáslav, Cheb, Světlou nad Sázavou, Týn nad Vltavou, Tanvald, Ústí nad Labem, Kladno, Chomutov, Most, Jihlavu, Žďár nad Sázavou a ovšem Herálec. Do mnoha míst jsme se rádi vraceli a z některých, například z Uherského Hradiště, zase pravidelně jezdili i na naše abonentní koncerty do Prahy - tamější Klub přátel hudby by se tehdy s trochou nadsázky docela dobře mohl jmenovat „Klub přátel Ars rediviva“. Skvělé byly Vodňany, Sušice, kde byl duší všeho koncertování pan Procházka, Most, s nezapomenutelným organizátorem panem Novotným, nebo třeba Strakonice, kde na tamější věhlasné „lidušce“ učil B.Kotmel a Munclingerův přítel pan Dostál. I Jižní Morava měla nadšené organizátory - v Brně to byla paní Zapletalová a jeden z největších znalců Händelova díla dr.Pečman. Zvlášť vzpomínám na vánoční koncert na Štěpána v roce 1963, kde Věra Soukupová zpívala Monteverdiho Ariadnin nářek a Bachovy árie. Josef Hála si tehdy pochvaloval, že mají v Brně lepší cembalo než v Praze …

 

Tak tohle je opravdu cesta přes sedmero kopců... -  Jen abychom přitom neztratili cembalistu!? - Ne ne, Josef Hála má hory v malíčku - A jen zdolal jednu kótu, už na mapě pátrá po dalších, zatímco my si lebedíme na kamenech. (Pózovali Stanislav Duchoň, Josef Hála a Milan Munclinger, fotografoval © František Sláma.) 

 

Ars rediviva si nikdy nemohla stěžovat na nečinnost. Nahrávala pro gramofonové společnosti, spolupracovala s rozhlasovými a televizními studii, natáčela pro film … Skutečným motorem života Ars rediviva byl ale její pravidelný pražský abonentní cyklus. Nejpodstatněji ovlivňoval práci souboru i jeho jednotlivých členů. Přinášel nové podněty a stále další požadavky na koncepci, šíři a kvalitu repertoáru. On také dal vzniknout tomu neobyčejnému společenství, které nikdy nebylo jen příležitostným publikem a o němž bych, kdybych to uměl, musel napsat alespoň jednu samostatnou kapitolu. Na naše koncerty chodili Václav Talich, fotograf Josef Sudek, Jiří Hanzelka, filosofové Machovcové, paní Anna Masaryková, dirigent Jiří Bělohlávek, autor slavného Krtka Zdeněk Miler, malíř a ilustrátor Adolf Born, herečka Marie Tomášová, jeden z nejlepších interpretů barokní hudby zpěvák Ladislav Mráz. Ale přijížděli i mimopražští posluchači - z Uherského Hradiště, Mostu, Strakonic, Hradce Králové, Alpirsbachu, Vídně, Mnichova, Drážďan …

 

Abonentní cyklus Ars rediviva v Rudolfinu, 70.léta, rozšířené obsazení: J.Hála, V.Jouza, V.Klár, B.Ludvík, V.Mach, M.Munclinger, A.Novák, L.Pospíšil, F.Pošta, J.Sládeček, F.Sláma, K.Špelina, V.Velan - Více: Ars rediviva II

 

Repertoár prvního abonentního cyklu Ars rediviva jsme studovali více než půl roku. Začínalo se Bachovským programem v neděli 26.12.1954 o půl šesté večer ve Valdštejnském paláci. Na můj první dojem po vstupu do nádherného Slavnostního sálu nikdy nezapomenu. A hned se mi taky vybaví strašlivá zima - připadalo nám, že není rozdílu mezi teplotou venku a uvnitř. Sál se vytápěl litinovým zvonem, topili údajně celý den, ale nebylo to nic platné. Přesto nezůstalo snad jediné místo prázdné. Koncertní jednatelství, nástupce EKJ, vydalo jako vstupenky malé letáčky s přihláškou na naše abonentní koncerty. Celý cyklus stál 35 až 50 korun, podle typu míst.

Ohlas prvního večera mi připomněl naše začátky s ČKO. V lednu 1955 pak stejně úspěšně následoval koncert druhý a v únoru třetí (české, německé a italské baroko). Ten už ale přeložili do Strahovského kláštera, protože zápas se zimou se nedal vyhrát. Na zkoušku přišel za námi Václav Talich, posadil se a pozorně poslouchal. Když jsme skončili, rozebíral jednotlivé detaily, komentoval, radil, jak na ně (vzpomínám si, že se mnou tak probíral Pergolesiho). Měl vynikající paměť, byl plný elánu a zájmu. - Čtvrtý koncert v březnu 1955 patřil G.F.Händelovi a v dubnu uzavíral náš první cyklus program Francouzské a belgické baroko. Hrála se mezi jiným Loeilletova Triová sonáta e-moll s podtitulem Dívce mého srdce čili Lisetta nebo Henrietta?; Munclinger ale nejdřív okomentoval některé motivy a vyšperkoval je lehkovážnou historkou s tragikomickou pointou. Posluchači se královsky bavili.

Vyprodané koncerty způsobily, že jsme se postupně stěhovali z menších sálů do těch větších, až se napodzim roku 1955 stala naším domovským přístavem Dvořákova síň Rudolfina. Byla to šťastná volba. Hráli jsme zde víc než tři desítky let, počet abonentních posluchačů vzrostl na tisíc a ke každoročním šesti sobotním koncertům našeho bachovského cyklu přibyly ještě pravidelné nedělní reprízy. - Z naší čtveřice, která kdysi zahajovala u Valdštejnů, jsme během času zbyli nakonec jen Milan Munclinger a já. Původní sestava se měnila, postupně stabilizovala a rozšiřovala až po komorní orchestr Ars rediviva, který míval na dvacet znamenitých instrumentalistů, většinou filharmoniků.

 

Natáčení v Domovině, 60.léta (zleva V.Snítil, F.Sláma, M.Munclinger) - Fotografie a program pro Pražské jaro 1956 (M.Munclinger, V.Švihlíková, F.Sláma, S.Duchoň) - Fotografie pro zahraniční turné, 60.léta (S.Duchoň, M.Munclinger, F.Sláma, J.Hála) - Natáčení v Domovině, 60.léta (M.Munclinger, J.Hála, F.Sláma) - Koncert z posledního dokončeného abonentního cyklu Ars rediviva, 90.léta (J.Válek, F.Sláma) - Koncert v Kutné Hoře, 70.léta (M.Munclinger, J.Válek, F.Sláma, K.Špelina) - Ars rediviva v Alpirsbachu, 70.léta (A.Novák, J.Hála, F.Herman, M.Munclinger, K.Špelina, F.Sláma, P.Verner) - M.Munclinger, A.Novák, F.Sláma, 70.léta - Koncert v Michaelsteinu, 80.léta (A.Novák, J.Hála, F.Sláma, M.Munclinger) 

 

Součástí cyklu se staly premiéry z vokální tvorby baroka a pravidelná spolupráce se zpěváky Věrou Soukupovou, Ladislavem Mrázem, Janou Jonášovou, Karlem Bermanem. Jeho jméno mi připomíná jinou, docela zvláštní kapitolu v historii Ars rediviva, na které M.Munclinger vydatně spolupracoval - překlady hudebních textů. Byla jich pěkná řádka, při premiéře některých kantát byl český překlad přímo nezbytností. Ale ne jen tak ledajaký, to by hudbě spíš uškodilo. Musel být z pera chytrého muzikanta, který si na češtině dovede přímo pochutnávat a navíc má i velkou dávku fantazie a vtipu. Karel Berman to ovládal mistrovsky a jeho překlad Telemannova Kanárka slavil u publika pokaždé velký triumf. Dodnes mám taky schovanou českou verzi čtyřhlasého quodlibetu Necky budiž oslaveny od Františka Ringo Čecha. A do třetice: nádherná Bachova Kantáta o pokojné mysli, kterou Munclinger objevil pro posluchače hned dvakrát - krom hudby tu hraje velkou roli i nadčasový text ve skvělém překladu Václava Renče, dnes možná ještě aktuálnější než kdykoli předtím.

Práce v Ars rediviva nás udržovala v kondici muzikantské i duševní. Neměli jsme čas vnímat, jak ubíhají léta; každý rok jsme si na prázdniny odnášeli stůžek nových partů, přišlo září a u Munclingerů začaly první zkoušky. A když jsme se vždycky v říjnu rozhlédli sálem, připadalo nám, že ani naše publikum nestárne, jenže to už byli v druhé i třetí generaci potomci těch, kdo kdysi přišli na náš první abonentní koncert. Milan Munclinger dobře věděl, že není horší rádce než pohodlný stereotyp, a tak ustavičně experimentoval a inovoval. Věděl ale zároveň, že bez kontinuity a zachování určitých tradic by bachovský cyklus ztratil svou specifiku a po čase nejspíš i své stálé posluchače. K těm nejkrásnějším tradicím patřilo Munclingerovo průvodní slovo - nebo spíš hovory k posluchačům - které po desítky let uváděly nejen každý večer Ars rediviva v Rudolfinu, ale i naše koncerty po Čechách. Myslím, že neměly a asi ani už nebudou mít obdoby, protože se změnila doba, hierarchie hodnot i způsob, jakým se díváme na svět. Ale pamětníci na ně docela jistě nezapomenou. 

 

 

Munclinger vždycky říkal, že se průvodní slovo nesmí zvrhnout v učenou přednášku. A tak se jeho hovory poslouchaly spíš jako hrátky s tématem a dobou, lehká konverzace beze stopy povýšeného mentorského tónu, bez obligátního suchého výčtu dat a faktů, zdviženého ukazováčku a významných dramatických pomlk. Celý svůj život Munclinger bojoval proti mýtům kolem předklasické hudby a jejímu naivnímu poměřování naší dnešní estetikou, proti jejímu třídění do přihrádek „Již tehdy ..." a „Ještě ne tak zcela ...". Proti tvrzení „znalců", že je to „Hausmusik" a to „opravdové a velké umění" že vzniklo až mnohem později. Proti těm, kdo v ní učeně postrádali dramatické vrcholy a vedlejší myšlenky, svobodnou improvizaci a „skutečnou individualitu". Munclinger byl podle mne člověk vyrovnaný a tolerantní, ale arogantní „Co neznám, neexistuje" ho strašně provokovalo. Ve svém komentáři k Dolmetschově knize o interpretaci kdysi napsal: „Jako všude nadělá i zde nejvíce škody polovzdělanost, která chodí ruku v ruce s dogmatismem a obzvláště ráda aplikuje některé povrchně poznané zásady na autora a díla, pro něž platí pravidla docela jiná ...(autor) je připraven utkat se s nevědomostmi a s jejich věrnými a mnohem nebezpečnějšími spojenci: polovičatými nebo skreslenými vědomostmi, a zejména s předsudky ..."

A tak ve svých průvodních slovech aktualizoval dobové vtipy a jejich terčem byli nejednou představitelé významných uměleckých institucí a rad, ministři, režiséři i interpreti. Odezva v sále byla stejně velká jako mezi postiženými (ale to jsme obvykle pocítili až později). - Mnozí kdysi prorokovali, že průvodní slovo nikoho nepřitáhne a že publikum bude chodit, tak jako jinde, až na první skladbu. Jenže naši posluchači se pokaždé ulebedili v křeslech s velkým časovým předstihem a napjatě čekali, až na pódium vykročí mírným obloučkem Milan Munclinger, tiše se usměje a začne.

 

 

K daru kultivovaného pohotového projevu přistupovala u Munclingera všestranná erudice a dlouholetá praktická zkušenost instrumentalisty. Uměl spatra připomenout Bachovy a Händelovy citace v Telemannovi a naopak. Předehrál na flétně nebo na cembale, jak změnily vydavatelské zásahy původní rukopis, a s lehkou ironií to okomentoval příměrem o vykladačích písma. A publikum bylo jeho. My v zákulisí jsme tváře v sále neviděli, a tak jsme jen sluchem odhadovali, kdy přeskočí ta příslovečná jiskra a ozve se první smích. Nikdy to netrvalo dlouho. Vzpomínám si na uvedení Mozartova Muzikantského špásu, kdy Munclingerovo sugestivní líčení muzikantských trablů, důmyslně prošpikované hudebními glosami, doslova zvedalo posluchače z křesel a Rudolfinem to burácelo, jak jsem to snad nikdy nezažil. Vzpomínám ale i na uvedení Matoušových pašijí v lednu a únoru 1985. My i naši stálí posluchači jsme věděli, že je to pro Milana Munclingera událost zcela výjimečná, obrovský celoživotní cíl. Na premiéru podle autentických pramenů se připravoval desítky let. Na zájezdech i mezi zkouškami jsem ho vídal pročítat partituru a studijní materiály, další literaturu si vozil ze zahraničí nebo objednával prostřednictvím přátel. Když jsme začali se studiem my, práce nás docela pohltila a stejný trans jako by potom prožívalo i publikum. Mimoděk jsme srovnávali reakce z jiných uvedení Matoušových pašijí a uvědomili jsme si, že je to zázrak a Munclingerovo průvodní slovo k němu nepochybně velkou měrou přispělo. Sál díky němu věděl o každém detailu, až po klíčová slova árií nebo symbolické instrumentální citace vokálních partů. A protože věděl, rozuměl.

Krátce potom, napodzim v roce 1985, se po desítkách let snad poprvé stalo, že jsme abonentní koncert hráli bez Milana Munclingera. O několik měsíců později se, se svým typickým věcným nadhledem, rozloučil s posluchači dopisem v Koncertním životě: „ ... v letošním roce - poprvé za třicet let - jsme museli změnit program některých koncertů bachovského cyklu. Naše zdraví si, bohužel, poroučet nedá a má nemoc se ukázala tvrdohlavější, než jsem si zprvu představoval. Ty programy, v nichž byla moje osobní účast nezbytná, jsme přeložili do příští sezóny. (Je v tom ostatně i trochu chytráctví. Věřím, že vědomí dluhu - k obecenstvu i k těm krásným skladbám, na které jsem se obzvlášť těšil - spolu s umem lékařů - mi dodají síly k uzdravení a návratu mezi Vás i k hudbě, kterou všichni tak potřebujeme) ..."

 

   

 Více: Ars rediviva II, Milan Munclinger, Viktorie Švihlíková, František Sláma

 

Říká se, že se v lidských dějinách střídají období estetického populismu s obdobími reflexe, citové střídmosti a renesance vnímání. Podle mne nese v sobě každá doba obě tendence, záleží jen na tom, která právě převažuje. Naše generace měla to štěstí, že skepticismus vůči patetickým divadelním gestům přinesl s sebou očištění a rozvoj vnímání - posluchači byli schopni zachytit každý drobný detail, artikulační pauzu, významový charakter ornamentu, napětí harmonické proměny, odlišnosti v tembru nebo barevný kontrast. A naopak i my jsme vnímali, že jdou skladbou s námi, reagují na každou její zvláštnost, dovedou vyhmátnout vtip i poezii třeba jen v několika taktech. Slýchal jsem občas akademické rozpravy o tom, že ohlas posluchačů nemá být pro interpreta nijak podstatný, že nemůže jeho výkon dlouhodobě pozitivně ovlivnit nebo přispět k jeho růstu. Podle mne je ale hudba přece jen především způsobem komunikace a v té je partner nesmírně důležitý. O posluchačích bachovského cyklu se mezi kolegy vyprávělo skoro jako o legendě, myslím, že ne bez důvodu. Vzpomínám si, jak jeden ze zahraničních hostů řekl před odjezdem Milanu Munclingerovi: „Přijedu rád znovu, nejen pro tu krásnou muziku, ale i kvůli publiku. Už dlouho jsem nic podobného nezažil."

Možná je to věkem nebo nostalgií po okamžicích, o nichž právě píšu, ale připadá mi, že současná léta jsou naopak tím druhým ze zmíněných období. Že císařovy nové šaty jsou v módě více než kdy předtím. Že inflace emocí otupila naši schopnost vnímat tak jako překořeněné jídlo přebíjí různost chutí. A tak musí autor i interpret útočit stále agresivnějším kalibrem a tvrdit, že snahou umělce bylo „šokovat" a „burcovat", k čemuž se pak pro jistotu připojí několik z těch nejvznešenějších slov (co já už takových snah zažil!). Jenže decibely už málokdy mohou být decibelovatější, efekty efektnější a image interpreta jen málokdy trumfne konkurenta. - Je ale naštěstí i řada těch, kdo se té všeobecné tendenci nepodřizují. Ať už hrají ve venkovských muzikách, vyznávají džez, country nebo klasiku, patří jim více než kdy jindy úcta za statečnost a vytrvalost. Za odolnost vůči neodolatelnosti mamonu. A za poctivost vůči muzikantskému řemeslu a těm, pro které hrají. Věřím, že přijde doba, kdy ta poctivost bude mít mnohem větší cenu, kdy se skutečná kvalita nebude muset ucházet o přízeň kolemjdoucích na plakátech s barnumským „The best of..." A kdy si lidi možná zase zvyknou poslouchat s potěšením i ticho. 

 

Více k tomuto tématu:  Milan MunclingerArs rediviva II, Diskografie Ars rediviva, Viktorie Švihlíková, Fonotéka, František Sláma 1923-2004. 

 


Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky

top