Česky English
Archiv Františka Slámy > Česká filharmonie v dokumentech a vzpomínkách

Česká filharmonie v dokumentech a vzpomínkách

22.ooo km bez nehody aneb S Argonautem k protinožcům (2.část)

(Z knihy Z Herálce do Šangrilá - Text, fotografie a vyprávění František Sláma)

Od první chvíle se totiž kolem našeho Argonauta děly divy. Prvním nepříjemným překvapením byl už zmíněný o den a půl uspíšený odlet, protože za 24 hodin měl Argonaut ztratit na Constellation v průměru 1.800 kilometrů. Ale bylo nám řečeno, že si o to víc užijeme. O čemž jsme se brzy přesvědčili. Hned po startu v Ruzyni jsme si uvědomili, že to v letadle navzdory krásnému letovému počasí kodrcá stejně jako ve špatně pérovaném autobusu. Rozuzlení nastalo, když jsme místo v Brindisi přistáli pro poruchu jednoho z motorů v Římě. Prý maličkost, prohlásil muž, kterého jsme tenkrát měli za kapitána. Údajně velmi brzy poletíme dál. Což se také skoro stalo. Asi za hodinu nás vyzvali ke startu. I nastoupili jsme a rolovali a rolovali ... Dlouho a úporně, sem a tam, jako bychom stále nemohli najít to správné místo k činu. Motory nezaburácely. Po předlouhém bloudění po letištní ploše jsme bezradně skončili opět mimo startovací dráhu - nezáviděníhodná situace pro ty, kterým je souzeno absolvovat v tomhle chrchlavém „DC velorexu" ještě skoro 22.000 km. Nicméně se ukazuje, že psychika muzikantů je dobře trénovaná a odolná, a k žádné psychóze nedochází. Nastává velmi dlouhá pauza, kdy se nic neděje, letadlo mizí v hangáru a my opět v letištní hale. Po více než šesti hodinách, v neděli o půl jedné ráno, znovu nastupujeme a vlastně nám už je všechno jedno. Jediná věc, na kterou myslíme, je zapadnout do sedadla a spát, i kdyby trakaře padaly. Milosrdná únava nás ukolébává do apatie pacienta před operací. O nějaké katastrofě ani o čemkoli jiném nikdo z nás nehloubá, ačkoli jsme se právě dověděli, že jsme do Říma letěli jen se třemi motory.

Až do Damašku tak vládne v kabině útěšné bezvědomí, do ticha se ozývají jen motory a tu a tam pochrupování spících kolegů. V Damašku doplňujeme zásoby. V letištní hale si uvědomujeme, že jsme se ocitli v docela jiném světě. Místo air conditioning tu s vedrem marně bojuje jediný větrák, o mouchy se starají ještěrky, kterých je všude plno. Mají svá stálá pozorovací stanoviště na stěnách i na stropě a místní se k nim chovají s úctou, vědomi si jejich záslužné sanitární činnosti. Máme hroznou žízeň a žádné peníze a toužebně čekáme na další start v naději, že naše posádka bude tentokrát pohostinnější. K tomu předpokladu nás alespoň opravňují nejen zkušenosti z jiných letů, ale i fakt, že před našima očima putuje do letadla řada nerezových beden a várnic. Bohužel nás posádka asi považuje za poutníky ke svatým místům a rozhodla se evidentně pro ta nejpřísnější postní pravidla - k dispozici je pouze karafa s vodou, zavěšená na každé straně služebního prostoru, ale i ta je brzy prázdná a není čím ji doplnit. Po urgenci dostáváme každý pár pepřových sušenek. Vzhledem k nedostatku tekutin je to od posádky spíš ironie nebo symbolický trest jako ocet se žlučí.

A jak roste hlad a žízeň, roste i naše rozladění. Posádka raději ze služebního prostoru vůbec nevychází, patrně aby nás nerušila v postním rozjímání. Pouze po přistání v Bahrajnu pečlivě vypne klimatizaci a v kabině je rázem jako v sauně, je znát, že už jsme blíž rovníku. Asi půl hodiny čekáme na letištního doktora. Další hodinu mu trvá, než podrobně prozkoumá naše očkovací průkazy. Když skončí, vezme jakýsi rozprašovač a zahalí nás do strašlivě páchnoucího desinfekčního prášku, který dráždí ke kašli. Zbavit se ho není čím, voda opět došla - ti průbojnější uhasili žízeň na úkor opozdilců a těch méně průbojných nebo povznesených. Jako vejce vejci se sobě podobají i další dvě etapy: mezipřistání v Bombaji a Rangúnu. To už je úplně jasné, že se naše posádka pohybuje alespoň zpoloviny mimo zákon a ve várnicích, které na každém letišti tak pilně vyměňuje a doplňuje, zřejmě není voda ani jídlo, ale nějaký výnosný kontraband. Potvrzuje se to v Singapuru, kdy po přistání bez obvyklého rozloučení navždy zmizí z našeho života.

V tom okamžiku ale ještě nedokážeme docenit, že to nejhorší je za námi. Žízní už skoro nevidíme, a tak vymáháme na doktoru Pospíšilovi, aby nám zaplatil něco k pití - jako jediný z nás dostal totiž v Praze menší hotovost na mimořádné výdaje. Jeho zodpovědnost vedoucího je ale příliš velká a verdikt zní: Je mi líto, toto mimořádný případ není. A tak navzdory instruktáži, že během naší cesty nemáme nikdy pít vodu z veřejné vodovodní sítě, a snad i v návalu vzdoru nebo v důsledku malé odolnosti (byl to přece jen už třetí den bez vody) se početná skupina mých kolegů vrhá na letištní vodovod a hodnou chvíli k němu nepouští nikoho z domorodců.

Kolem půlnoci jsme dorazili do koloniálního hotelu Raffles, kde jsme se po třech dnech a nocích v letadle měli poprvé zase vyspat v posteli. Nevyspali, protože jsme museli dohnat zpoždění z Říma: ve tři ráno už znovu sedíme v našem „velorexu" a startujeme do Jakarty. Z absolutní apatie probere některé z nás teprve zjištění, že letištní úklidová četa pečlivě vyčistila „smetí" z kapes na sedadlech. Cigarety, čokoláda, tužky, zápisníky, brýle - všechno dokonale zmizelo asi tak, jako když vás v Americe navštíví hoteloví zloději. Bylo nám to vysvětleno později: platy jsou zde pouze symbolické, takže si je prý místní personál vylepšuje, jak se dá. Ale na stížnosti už je pozdě a krom toho žebříček našich dosavadních hodnot dost zpřeházela strastiplná cesta, takže myslíme na úplně jiné věci. Kolem poledne jsme v Jakartě. Je to poslední mezipřistání na asijském kontinentu, příští zastávka už má být v australském Darwinu.

Naše chmury rozptýlila mezitím i zbrusu nová posádka, která se nalodila v Singapuru: dvě stevardky, dva piloti a  mechanik. A najednou jako bychom se ocitli v jiném světě, konečně nás mají na starosti profesionálové. Jsou milí a pozorní a není problém navázat přátelský kontakt. Brzy zapomínáme na partu gangsterů, která nám tak znepříjemnila první úsek naší cesty. Svět se nám zdá daleko přívětivější a nejbližší budoucnost přímo skvělá: poprvé od startu z Prahy dostáváme teplé jídlo a žízní už taky netrpíme. Standard přímo evropský. V Darwinu přistáváme pozdě večer. Trochu nás zaskočí vlhké tropické vedro a to, že slyšíme češtinu. Početná skupina emigrantů na nás zdálky cosi pokřikuje, možná chodí ke každému letadlu s českými pasažéry, aby se alespoň na chvíli vypovídali. Jeden z nich, zřejmě letištní zaměstnanec v typické bílé kombinéze, se velmi podivuje, čím že to letíme. V současném světovém leteckém parku je to prý unikát, dost nepodařený typ DC, který už stáhli z provozu. Kontrujeme tím, že to tak nesolidně zařídila jinak solidní KLM. To už nechává bez komentáře.

S Argonautem na Nový Zéland

Na letišti v Aucklandu


Nový Zéland

Když jsme konečně přijeli do hotelu, zhroutily se i tentokrát všechny naše naděje, že se konečně pořádně vyspíme. V pokojích kasárenského typu nás přivítaly moskytiéry nad postelí, větrník u stropu vydával svištivé zvuky jako dopadající pumy. Zbyla jen útěcha, že náš pokoj snad alespoň nehostí zdejší jedovatou havěť, o níž se tak barvitě píše v příručkách. Ráno nám náladu spravili papoušci. Stromy kolem hotelu se pod nimi prohýbaly jako pod zralým ovocem a rámus by vydal na několik desítek decibelů. Něco jako místní vrabci.

Startujeme. Čeká nás už jen mezipřistání v Brisbane a pak by se pod hradbou z kumulonimbů měla objevit naše první štace: „Země dlouhého bílého mraku", prozaicky Nový Zéland. Hned po přistání v Aucklandu si připadáme jako v ráji. Nádherná krajina, nadherné jarní počasí, vidina pohodlných postelí, čistého povlečení a odpočinku. Naše tělesná schránka nám po 100 hodinách letu už vypovídá poslušnost. Nohy odvykly chůzi po pevné zemi, točí se nám hlava a máme závratě. Námořnický syndrom. Ale Auckland má atmosféru klidného maloměsta a to působí jako balzám. Stoupáme hlavní ulicí do strmého kopce kolem řady pomníků různým zasloužilým činovníkům nebo mořeplavcům. Mnohá socha frajersky třímá pod paží prázdnou láhev: od 18.00 je tu totiž prohibice, a tak se místní vyznavači nazlátlých i čirých moků musí po práci činit, aby to všechno stihli. A při popíjení nikde není taková pohoda jako v parku.

Náš mátožný česky hlaholící zástup na hlavní aucklandské třídě opět brzy přilákal hlouček krajanů. Jeden z nich se chlubil barevnou fotografií své aucklandské vilky, jiný autem, třetí skvělým oblečkem, kterému arci naše zmačkané svršky nemohly nijak konkurovat. Nepochopil, že naší nejvyšší životní metou není džentlmenský zevnějšek, a velmi se divil.

Poznali jsme ovšem i jiné Čechy, starousedlíky. Jeden z nich, původem z Hané, se přišel zeptat, zda bychom zašli k němu do podníčku na kus řeči, že by mu bylo ctí nás pohostit. Byla to útulná hospůdka až na konci ulice, docela na vršku, spíš ve starorakouském stylu. Obsluha dámská, samé ostrovanky, dívčí půvab a květiny ve vlasech. Na šéfovo přání nám předvedly půvabný tanec poi, docela jako ve filmech pro turisty. Vařila ale paní domu, výhradně podle receptur z rodné Moravy. A měli jsme se skvěle. Pan hospodský se pořád vyptával, co u nás doma, a vzpomínal a vyprávěl. A vzkazoval, aby přišli další naši kolegové.

Na návštěvě u krajana v Aucklandu:  pp Motlík, Fiedler, Froněk, Štindl a hostitelé

Argonaut a jeho statečná posádka - Nad aucklandským letištěm je zamračeno, zřejmě budeme muset čekat - A to se tu ještě nesmí kouřit! - Filharmonici přihlížejí, jak muži v bílých kombinézách kontrolují a opravují. Koneckonců, nějaký čas náš Argonaut musí přece jen ještě fungovat. A to nikdo netuší, že to nejhorší ho ještě čeká

Na Novém Zélandu se říká, že Anglie už vůbec není to co dřív a jediná pravá stará Anglie je vlastně jen tady. Tomu odpovídá režim v hotelích. Všechno je předepsáno, všechno má svůj čas a řád. Zvlášť, je-li hotel ve viktoriánském stylu jako ten náš: táflování, nábytek, těžké závěsy na oknech, ba dokonce i  titěrné lampičky, kterých je všude plno. K opěrným sloupům hotelového řádu patří budíček na ranní čaj, když ne v pět, tak určitě v šest hodin. Nezapomenutelný zážitek pro někoho, kdo se vrátí po koncertu o půlnoci a jde spát ve dvě. První ráno jsme čaj v šoku převzali. Podruhé už jsme se vzepřeli a dali na kliku Do not disturb. Nicméně zcela marně, cedulka necedulka, pokojská bušila na dveře tak vytrvale, až jsme, ač rozezleně, opět otevřeli. Snídaně se podává stejně časně, mezi sedmou a osmou. V osm hodin jednu minutu se kuchyně nenávratně zavře a personál zmizí. Totéž se týká i oběda. Obřadně se přinese jídelní lístek - údajně si můžete dát všechno, co je na něm toho dne napsáno. Běda ale, když této iluzi podlehnete. Našli se i našinci, kteří to vyzkoušeli na vlastní kůži. O chuti jídla lze říci jen to, že je pro kontinentálního Evropana stejně jedinečná jako v Anglii. Velkolepé jsou moučníky s obrovskou porcí smetany a ovocem, ale jinak má všechno zvláštní pachuť po žluklém skopovém loji a vůni po mátě, které Géza Novák zasmušile říkal „kytičky róbu" (čti: hrobu). V pocitech hosta nakonec převládne rezignace a podvědomé nutkání neodporovat hotelovému personálu v jeho dojemném každodenním úsilí o dodržování starožitných rituálů.

Příroda Nového Zélandu je pravý protiklad té úzkostlivé uměřenosti, náš přelet ze středoevropského podzimu do zdejšího jara nás docela rozhodil. Všude kolem jsou žluté lány keřů, kterým tady říkají kowhai. Za nimi tmavomodré moře a nad ním obrovské bílé kumuly. Vzduch je neuvěřitelně čistý a svěží a voní po všelijakém býlí, které z Evropy vůbec neznáme. Na neskutečně zelených travnatých pláních jsou tu a tam skupinky dřevěných přízemních domků, zdálky to vypadá, jako by se právě sešly na kus řeči. Jsou stejné jako v Norsku, ale daleko barevnější, místní natěrači si klidně troufnou i na ty nejkřiklavější kombinace. Zahrádky v anglickém stylu jsou přepečlivě upravené, kolem nízké bílé plůtky, nikde ani stopy po nevkusu nebo vanadalismu. Žádné monstrózní rezidence v hollywoodském stylu, ani výfukové plyny nebo kvílející alarmy. Všechno je komorní, tiché, ztracené v záplavě vegetace. Alespoň tehdy bylo. - Možná by ale Evropan našel na novozélandském jaru přece jen jednu vadu: nic tu nezpívá. Jediný zdejší ptačí domorodec kivi narozdíl od našich opeřenců dokonce ani nelítá, nýbrž pouze běhá. Ale nezdá se, že by mu to u místních ubíralo na popularitě. - Srovnávat Nový Zéland s ostatním světem prostě nelze, ať si člověk vybavuje cokoli, ať pátrá usilovně v paměti, vždycky to dopadne stejně: nic podobného neexistuje.

Vzhledem k tomu, jak je nám tu dobře, nijak nereptáme, že musíme zdejší ostrovy procestovat křížemkrážem. K dispozici máme pět maličkých dakot, ještě válečných typů, ale dokonale udržovaných. Mají tu přednost, že mohou startovat z travnatých letišť a nepotřebují beton. Vejde se do nich asi dvacet lidí, létají pomalu a nízko, maximum snad 1000 metrů. To nám ale vůbec nevadí, umožňuje nám to objevovat krásu Zélandu z ptačí perspektivy. Startujeme asi po půlhodině za sebou a na chvíli tak vzniká malý vzdušný most, než poslední stroj dozásobuje cílovou stanici zbývajícími filharmoniky. Dakotky jsou spolehlivé a lety netrvají dlouho, tak mezi jednou až dvěma a půl hodinami.

Naše koncerty v pěti nejvýznamnějších novozélandských městech mají nádhernou atmosféru. Dovídáme se, že jsme druhým zahraničním orchestrem, který tu kdy hrál, jen asi čtyřicet let před námi prý tu hostovali Australané. Z Evropy ani z Ameriky dosud žádný. Zájem o naše koncerty je zde maximální a podle novin tak úspěšně soupeříme s největší událostí roku, která tu právě běží: mezistátním rugbyovým zápasem Nový Zéland - Anglie. A to je co říci, protože rugby je tady sportem číslo 1 a Nový Zéland patří spolu s Anglií, Francií a Rumunskem ke světové špičce. V mužstvu hrají i maoři, dokonce prý tvoří jeho hlavní oporu. V centru pozornosti jsou tehdy ještě dva zdejší sportovci: horolezec Edmund Hillary a půlkař Peter Snell, jediný novozélandský světový rekordman, zato ale jasná jednička na osmistovce.

Zájem o sira Edmunda Percivala Hillaryho znovu ožil, protože se právě zásluhou tisku znovu rozhořel spor, kdo vlastně došlápl na nejvyšší horu světa jako první, on nebo Tenzing? Náš kolega Jaroslav Horák nejenže vypátral Hillaryho adresu, ale dokonce se pokusil ho navštívit. Kupodivu uspěl, i když se tenkrát „poustevník z Everestu" uzavřel před veřejností. Možná pomohlo to, že kolem filharmonie byl v té době v novozélandském tisku velký rozruch. Jako trofej si náš primista přinesl Hillaryho fotografii i s věnováním - měl radost, jako by se právě vracel z audience u krále. Ostatně, svým způsobem to bylo přesně tak.


Austrálie

Ale to už pro nás novozélandské jaro bohužel pomalu končí. Po koncertu v Christchurch nasedáme opět jako první do našeho Argonauta, zatímco pasažéři „vládního" letadla se ještě jednu noc pohodlně vyspí v hotelu. Druhý den si ovšem, v rámci další improvizace na naší cestě s KLM, i oni vyzkoušejí, jak se létá v našem „DC-WC velorexu". Je ráno 27.září, čeká nás devět dní v Melbourne. Budeme tu hrát tři programy, vždy premiéru a její reprízu, tedy šest večerů. „Příliš mnoho zájemců, všechno vyprodáno," říkají pořadatelé. Na to, že je Melbourne jen o něco větší než Praha, je to víc než úctyhodné. Zdejší Town Hall má kapacitu 2.800 míst, a je tedy takřka třikrát prostornější než Rudolfinum. Pořadatelem našich koncertů je Musica viva, ale finančně garantuje australskou část zájezdu rozhlas. Jsme ve státu Victoria a náš hotel má ovšem stejný název. Bydlí se tu ale moderně a příjemně a zanedlouho objevujeme ještě jedno velké plus: můžeme odtud přímo projít do koncertního sálu. Takové pohodlí pak zažijeme jen málokde, snad jen v japonské Osace.

Další zajímavost: melbournský symfonický orchestr (opět s názvem Victorian Symphony Orchestra) je v současné době sice bez stálého šéfa, zato má ale ve svých řadách světového hobojistu - Jiřího Tancibudka, kdysi našeho kolegu ve filharmonii i Talichově Českém komorním orchestru. Získáváme v něm ideálního tlumočníka a průvodce. A hned se dozvídáme, že tu zdejší symfonici mají taky vlastní nonstop klub, funguje prý opravdu ve dne v noci. Za chvíli se o tom ostatně přesvědčíme sami a zdejší kolegové nám s typickou australskou pohostinností nabídnou neomezený vstup, čehož budeme bohatě využívat. Podává se ovšem hlavně pivo, podle místních znalců nejlepší na světě, plzeňské nevyjímaje. Litrové láhve dělají své a jazyková bariéra rychle mizí: klasickým příkladem je Míla Froněk, velmi zkušený pivař s dobrou průpravou z vlasti. Spolu s několika dalšími našinci se brzy zařazuje mezi zdejší štamgasty a pečlivě zkoumá zlatý mok, snad aby se později mohl zastat českých sládků a přitom hostitele neurazil. Vídáme ho zvlášť s jedním australským kolegou, možná je to taky cellista, ale to není až tak důležité, mnohem víc napovídá jeho červenolící utěšeně zakulacený zevnějšek. Prostě taky znalec. Po koncertu má vždycky už pro Mílu místo a zve ho k sobě. A zatímco my ostatní nechceme namáhat mozky a tiše relaxujeme, od jejich stolu to zurčí a hlaholí a burácí náramně. Nejde nám to do hlavy - až donedávna to vypadalo, že Míla anglicky vůbec nemluví. On se potěšeně šklebí a vysvětluje: „To není vůbec žádný problém. On (plácá svého Australana po zádech) vypráví, já ho poslouchám. Pak si to vyměníme. Když konverzace vázne, zvednu sklenici, připijeme si. A signalizujeme si, jak nám to pivo chutná a jaká je to medicina. Tak máme zas na dlouhou dobu téma, kde se úplně shodneme." - Měl pravdu, melbournské pivo opravdu nebylo špatné, porovnám-li všechna, co jsme kde kdy pili. Kdykoli jsme do klubu nahlédli, bylo plno a přítomní kolegové tvrdili, že právě probíhá česko-australské symposium na téma „Muzika a pivo". Jisté je to, že příspěvky na tomto symposiu byly podnětné, diskuse plodná a atmosféra netušená. A protože venku pršelo a bylo nevlídno jako na podzim, i účast předčila všechna očekávání.

Ačkoli jsme si už v Praze dlouho před odletem mohli v pečlivě vytištěné brožurce nalistovat, kdy a kde budeme během naší „cesty kolem světa" hrát, netušili jsme, kolik „nej" nás na téhle cestě čeká. V melbournském Sidney Myer Music Bowl to byl koncert pro nejpočetnější publikum v historii České filharmonie - rekord myslím platí dodnes. Myer Music Bowl je něco mezi obrovským zeleným amfiteátrem a nejkrásnějším golfovým hřištěm. Dole uprostřed toho kráteru stojí velestan upevněný velelany, jako by ho napjali Kyklopové, směrem k hledišti široce otevřený do trychtýře. Od něj stoupá na všechny strany terasovitě vzhůru nedohledná zelená plocha - místo sedadel pečlivě střižený trávník, aby i ten nejposlednější příchozí dobře viděl, slyšel a seděl. Zájem o náš koncert - i po těch předchozích šesti vyprodaných - byl obrovský. Přesto jsme v Myer Music Bowl málem nehráli: větrné počasí a hustý déšť by byly v Evropě přesvědčivým důvodem koncert zrušit. Mezi pořadateli ale vyvolala ta myšlenka zděšení. Urgovali, přemlouvali a nakonec zavezli naše zástupce přímo do Myer Bowl, aby na vlastní oči viděli situaci. Nejenže už bylo obsazeno více než 2000 míst kolem pódia, ale za nimi i mnoho pater trávníku. Odhad: zatím asi 20 000 lidí. Přijeli posluchači nejen z Melbourne, ale i z dalekého okolí, někteří cestovali prý víc než tisíc mil. Museli jsme kapitulovat, i když neděle čtvrtého října byla v našem původním programu nadepsána jako volný den a počasí nejevilo ani odpoledne sebemenší ochotu nás podpořit. Narozdíl od 35 000 posluchačů, kteří se nakonec v Myer Bowl sešli, nám pod stanem déšť nevadil, ale kvůli větru jsme si museli obstarat kolíčky na prádlo a přicvaknout party k pultíkům. I program bylo třeba pozměnit: dávala se Vltava, Čajkovského klavírní koncert s Janem Panenkou a část Slovanských tanců. A pak to přišlo, místo potlesku nastal výbuch, který se co do intenzity těžko dá s něčím srovnat. Prostě 35 000 párů rukou.

(Pokračování)

4.října dopoledne je v Melbourne nevlídno a do Myer Bowl míří zdánlivě jen pár posluchačů - Přímo na místě to ale vypadá jinak; dav houstne a filharmonici fotografují a filmují ostošest - A je co! Kdo to nedoběhl alespoň hodinu před koncertem, musí si ho odklečet v uctivé vzdálenosti


Filharmonická "velká cesta" v roce 1959 - 1.část vyprávění .mp3


Dne 14.září 1959 Česká filharmonie poprvé ve své historii překročila rovník a namířila si to k protinožcům - převratnou událost měl potvrdit i certifikát předaný každému členu orchestru na palubě statečného Argonauta jeho kapitánem


"Velká cesta" - 2.část vyprávění .mp3




Houslaři

Každý muzikant zná ten nepříjemný okamžik, kdy mu nástroj odepře poslušnost a začne si vybírat zdravotní dovolenou. Můj děda František to vždycky komentoval všeobecně výhružným „Tak a máte to!" A vyrazil k panu Voldánovi na Vyhnánov.

Já jsem se obyčejně vydal za mistrem Antonínem Lancingerem do Plaské ulice na Újezdě. Když jsem k němu přišel poprvé, uviděl jsem jeho záda, sehnutá nad nějakou prací. Teprve když ji dokončil, otočil se a zahleděl se na mě a moje cello skrz malé brýle. Pak jako datel odborně nástroj proklepal, přičemž trpělivě poslouchal moje obavy: že chodím na konzervatoř a jiné cello nemám a že mám strach, aby to nebylo něco vážného, protože bych potřeboval co nejdřív cvičit. Mistr Lancinger měl pro pilné lidi pochopení a klidně odvětil: „Potřebujete to ještě dneska? Tak si přijďte ráno." Ráno skutečně bylo cello v pořádku. Mistr Lancinger mi to názorně předvedl (ještě měl kobylku sundanou), uvedl na správné místo duši, pak usadil mě a musel jsem si zahrát. Když jsem se zeptal, co jsem dlužen, řekl mi: „Co vy mně můžete dát? Víte co, nechte to napříště." Ale i příště a přespříště si vzal vždycky jen symbolický peníz, jako by ho těšilo být houslařem chudých. Někdy, když nebyla oprava moc složitá, pustil se do ní hned a během práce vyprávěl. A byly to příběhy jako víno, člověk si ani nevšiml, jak utíká čas. Během řeči přicházeli další zákazníci a beseda se utěšeně rozvíjela.

Brzy jsem zjistil, že k mistru Lancingerovi chodí snad celé Národní divadlo a taky mnozí od nás z Filharmonie, hlavně Malostraňáci jako Stanislav Roesel a Viktor Sládek. Dalším spolubesedníkem byl otec mého spolužáka z konzervatoře Bezděkovského - hrával u cirkusu a sjezdil snad celou severní Afriku. Mistr Lancinger to ovšem věděl, naťuknul téma a už se povídalo. A jak! Posluchači by ovšem byli mohli klidně napovídat, jejich vzájemné nahrávky se mi hrozně líbily. Jiné téma (to jsem poprvé zažil, že mistr Lancinger nechal práce, položil brejličky na kolena a rozohnil se): „Stará garda našeho fotbalu". Káďa-Pešek, kanonýr Janda Očko, Pilát, obr Novák, Plánička, Ženíšek, Černý, Krčil, Čambal, Vodička, mistrovství světa v Římě a zase Junek, Franci Svoboda, Jiří Sobotka, Bican, Kopecký, Puč a Klenovec, Čtyřoký, Nejedlý, Steiner, Dvořáček. Rozebíralo se, jak přišel Bican z Vídně, jak Janda protrhnul dělovkou síť atd. Řečníci nikdy vlastně nedebatovali, nýbrž pěstovali takový zvláštní druh sborového chvalozpěvu na fotbal, jaký byl, a kritiku na téma „Fotbal, jaký je teď". Muzikantsky řečeno: Každý chvilku vedl téma a ostatní ho ustavičně vylepšovali nějakými figuracemi. Proto se vlastně nikdy nehádali. Po nějaké době jsem někdy i já přispěl troškou do mlýna, pan Roesel mi hned poplácal po rameni a byl jsem jejich. Mistr Lancinger zůstal mým „dvorním" houslařem až do konce svého života.

Ale jeho škola i fotbalové historky mě vlastně provázely dál, protože jsem přešel k jeho žákovi, mistru Pecharovi, který hrával kdysi fotbal za Slávii ještě s Kopeckým a Pučem a později byl duší slavných fotbalových utkání „Filharmonie versus zbytek světa". Na zájezdech bděl mistr Pechar nad instrumenty i jako kustod, organizoval s panem Bláhou ukládání beden s nástroji v letadle, což byl pro letištní personál obvykle neřešitelný rébus. Krom toho ovšem nástroje nejen renovoval, ale i stavěl, a dělal jich hodně i do zahraničí. Na kus řeči se ale většinou čas našel, ať už v dílně při práci, nebo i u vrátnice, pokud se tam sešel pověstný debatní klub pana profesora Bidla. A byla pohoda.

Karel Vávra

Chodil jsem k němu za války, sídlil v Korunní blízko vinohradské vodárny. Jednou jsem měl půjčeného vzácného Gagliana ze sbírky profesora Čančíka. Velký zvuk neměl, ale byl to kvalitní nástroj, vyrovnaný na všech čtyřech strunách. Stalo se, že jsem s ním v zimě šel na tramvaj do Vršovic, což je z Vinohrad strašný kopec, najednou mi ujely obě nohy a skončili jsme oba ve vodorovné poloze. Jenže Gagliano pode mnou a byl na tom podstatně hůř. Kobylka padla, chrastilo to a na přední desce se objevila trhlina, což mě strašně polekalo. Kdyby byl se mnou děda František, komentoval by to svou pověstnou větou. Ale byl jsem sám. Nezbývalo, než cello zase zabalit a vyrazit místo do školy svižným krokem k mistru Vávrovi, jehož houslařské umění bylo při tom maléru mou poslední nadějí. Asi jsem vypadal dost hrozně, protože mě hned začal chlácholit a po předběžné inventarizaci všech šrámů konstatoval: „Pane Sláma, nedělejte si s tím hlavu, to je obnovená prasklina, to už jsem na tomhle nástroji opravoval. Přijďte si ráno." Druhý den už bylo skutečně všechno v pořádku. A stejně jako mistr Lancinger i mistr Vávra tvrdošíjně odmítal za svou pomoc třeba i jen symbolický peníz s tím, že od studentů by si nikdy nic nevzal.

(Pokračování)


Víc k tomuto tématu: Filharmonie a lidé kolem ní, Dirigenti, Dirigenti (druhá část),  František Sláma 1923 - 2004, Fonotéka.

Navštivte i naši stránku na Facebooku↗ :)



Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky.

top