Česká filharmonie
Jak v Rudolfinu hořelo
(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá)
V roce 1964 tu hostovala slavná houslistka Ida Haendel a Filharmonie s ní při té příležitosti nahrávala pro Supraphon Lalovu Španělskou symfonii. Natáčelo se v Rudolfinu a předcházely ovšem nezbytné akustické zkoušky - zvukově nejvypjatější místa, nejvíc kryté houslové partie atd. Najednou jsme si všimli modré mlhy v sále a podle její kvality jsme usoudili, že asi nevychází z filharmonické kantiny. Netrvalo dlouho, vstoupil kustod pan Žežulík a nesměle pravil: „Já nevím, ale asi něco hoří." Přesunuli jsme se spíš ze zvědavosti ven, přičemž se tu a tam ještě ozval nevěřícný komentář nebo vtípek. Za pódiem byl ale dým už o trochu hustší a krom pana Žežulíka se objevil i údržbář pan Prchal, který se zjevně marně pokoušel požár uhasit. „Mostem" mezi přísálím a ladírnou se ještě stále dalo přecházet, ale na točitých schodech do kantiny už to nešlo a musel se otevřít náhradní východ na nábřeží. Chyba byla ve stěnách napuštěných olejovou barvou - komínem točitých schodů už to pěkně sálalo. Plameny šlehaly skoro až do druhého patra, ke vchodu do Dvořákovy síně.
Hasiči si to přihnali v pohodě za hodnou chvíli. Vystoupili a volným krokem zamířili k Rudolfinu. Když nás uviděli, zahlaholil jeden na druhého mazácky: „Franto, bež to tam udržovat, aby to mezitím náhodou nezhaslo." Jenže Franta se zevnitř poměrně svižně vrátil a začalo se pátrat po hydrantu. Poté byla zahájena zničující protipožárová ofenziva, která rudolfinský interiér mžikem změnila ve válečné bojiště. V té chvíli jsem si vzpomněl na herálecké hasiče blahé paměti a na požáry, co jsem jich u nás doma zažil. A v duchu jsem před mými rodáky smekl.
Příčinu té katastrofy by dnes definovali jako selhání lidského faktoru. Kdosi hodil nedopalek do koše, ale „přestřelil" a nechtě strefil až přízemí, kde uklízečky schraňovaly v jakési bedně papíry. Štěstí bylo, že oheň zasáhl jen zákulisí, jen o vlas tenkrát unikla Dvořákova síň. V dalších dnech jsme pak dokončili natáčení, i když chodba nasáklá vodou a ošlehaná plameny neposkytovala zrovna utěšené zázemí. Renovace proběhla tentýž rok, na festival už bylo všechno v pořádku. V Rudolfinu byl ovšem neodvolatelně stanoven zákaz kouření.
Dirigenti a ještě pár vzpomínek navíc...
Nedodržovali ho ale zdaleka všichni. Například Navarra to bez cigarety v puse nevydržel a kouřil i při nahrávání jednu gitanku za druhou. Když Ančerl s orchestrem něco probíral, ledabyle relaxoval, opíraje se plnou vahou o cello, jako vždycky nohu přes nohu a v koutku zapálenou cigaretu, na jejímž konci se už hrozivě protahoval úhledný sloupek popela. Pak přišel jeho nástup a první energický pohyb srazil sloupek dolů na vzácného Guarneriho, kterým se Navarra nikdy neopomněl pochlubit. Cigareta za cigaretou zasypávala tak jeho chloubu naprosto nemilosrdně a ustavičně, jako by to ani nezaznamenal.
Další silný kuřák byl Ferencsik. Dirigentskou místnost vlastně nevyužíval, a kdykoli přijel do Prahy, trávil volný čas mezi námi v kantině. Byl to nesmírně skromný člověk a vynikající dirigent. Dobře si pochopitelně rozuměli s Gézou Novákem - komunikovali i během hraní, ovšemže maďarsky. Jednou jsme s ním hráli Kodályho a Fantastickou symfonii, tedy značně náročný program. Po zkušenostech s jinými dirigenty jsme čekali, že se bude zkoušet do úpadu, až po poslední minutu. Jenže čím víc se blížila generálka, tím se tentokrát naopak pracovalo méně. Na první zkoušce Ferencsik program probral a potom už zkoušky stále zkracoval, jen intenzita výkonu stoupala a nemrhalo se časem. Byli dirigenti, kteří začali chyby nacházet až na generálce, nervozita rostla a koncert pak nutně nestál za moc. Ne tak Ferencsik, ten proslul výrokem: „Vždycky si uvědomte, že je lepší špatný koncert než špatné zdraví." Mohl si tu nadsázku dovolit, protože měl u kritiky velký kredit a posluchači ho měli rádi stejně jako hráči.
Když k nám v roce 1948 přijel Zdislaw Górzyński, ujišťovali nás pamětníci, že s ním určitě bude legrace. A byla. Byl to vychrtlý plešatý holokrký stařeček a ten vnější efekt ještě zdůrazňoval svým chováním. Smysl pro humor mu rozhodně nechyběl. Pro závěr koncertu si vždycky vybral skladbu s velkými hutnými plochami, kde se lavina zvuku řítí jakoby sama od sebe. Tentokrát to byl čtvrtý Čajkovský, poslední věta. Když se rozběhly šestnáctky, dal v úvodu svoje dva tři takty a pak si založil ruce křížem, obrátil se k publiku a ukazoval za sebe na nás, uznale pokyvuje hlavou, jako by chtěl říct: „Ti to umí! A beze mě!" Až posledních několik taktů finále mohutnými gesty opět oddirigoval. Lidi se bavili náramně, my taky. A jakmile jsme skončili, sál pochopitelně bouřil.
Sir John Barbirolli u nás byl několikrát. Posluchači a filharmonici-pamětníci ho milovali, předcházela ho pověst slavného světového dirtigenta. Přijel maličký mužíček, obrovské kruhy pod obrovskýma tmavýma očima, černé rozcuchané vlasy. Od krku dolů působil jako Chaplin a budil dojem, že má příliš velké nohy. V muzice měl jedinečnou představu o všem, co dělal. Orchestr se s ním skvěle bavil, nikdy nevzniklo napětí nebo dirigentská póza ve stylu „Co si s těmihle hráči mám počít ?". V jednom se podobal Górzyńskému: ve volné větě nebo při zpěvném tématu se vždycky došoural k cellům, postavil překvapeného koncertmajstra, sedl si na jeho místo a zahrál téma z Novosvětské nebo z právě studovaného kusu, pokud bylo snadnější. Orchestr to vždycky aplaudoval s obrovským Bravo!. Mně se to taky jednou stalo, ale to už jsem věděl, oč jde, a snažil jsem se mu nahrát. S povděkem to kvitoval a lišácky na mě mrknul, jako by říkal: „Teď budou koukat !" Můj kolega Jirka Hanzl, typ jako Karel Málek, už ho taky znal, a když se něco probíralo důkladněji, volal na něj „Maestro ..." - a naznačoval, že to má předehrát na celle. Jenže lišák Barbirolli se nedal jen tak nalákat, ačkoli jinak byl ochoten udělat pro dobrou pohodu skoro cokoli. Jednou přišel v Montreux na koncert v papučích a kožichu až na zem, i když venku bylo teplé září. Občas zaimprovizoval i během zkoušky: Náš kolega Alois Ibl si musel pravidelně píchat inzulín a každou chvíli odcházel z pódia. Barbirolli ho pozoroval, nic neříkal, ale na druhé zkoušce už se ho zeptal, proč že ho to tak často táhne do zákulisí. Když se mu dostalo vysvětlení, slezl se stupínku, doštrachal se uličkou mezi námi až k němu a pak komediálně rozpřáhl ruce a demonstrativně Ibla objal, jakoby na omluvu. Ten ovšem nezaváhal a objetí stejně rozpřáhle opětoval. Úspěch té komediální etudy u orchestru byl samozřejmě obrovský. V gestu byl Barbirolli neobyčejně vynalézavý, jeho specialitou bylo náhlé ztlumení po velké ploše ve forte: schoval se bystře pod pult, aby se při návratu forte znovu s vítězným výrazem vynořil. Bez sáhodlouhého předchozího vysvětlování tak vždycky dosáhl okamžitého účinku. Ostatně každý si asi dobře dokáže představit pocity hráče, kterému zčistajasna během produkce zmizí dirigent.
Leopolda Stokowského by u nás po první světové válce asi znal krom muzikantů málokdo, kdyby nebylo jeho vztahu s Gretou Garbo a účinkování v Hollywoodu. Najednou se tu ale objevila americká deska, která strašně „letěla": Bachova Toccata a fuga d moll v orchestrální úpravě, nahraná Philadelphskou filharmonií. Já jsem tuhle nahrávku poznal ve svých osmnácti u Librů a zapůsobilo na mě mohutně, když místo varhan zazněl asi stodvacetičlenný orchestr. A ať už bylo kdy od Stravinského až po současnou kritiku na adresu Stokowského Bacha řečeno cokoli, bude první dojem zvlášť mezi mladým publikem zřejmě stále znovu stejný, jako byl kdysi ten můj.
V září 1972 Stokowski své transkripce Bacha nahrával s Filharmonií v Rudolfinu (kooprodukce DECCA Records-Supraphon). A situace s Benzim se do posledního puntíku opakovala: paní a dívky byly bez sebe. Ale prožívali to i pamětníci, vždyť Stokowski byl ve svých devadesáti jednou z mála žijících legend jejich mládí. A osobností bezesporu zůstal, ani jeho vysoký věk na tom nemohl nic změnit. Ještě noc před první zkouškou musel ovšem filharmonický truhlář pan Vondřička opevnit dirigentský stupínek zábradlíčkem, kdyby se Stokowskému náhodou zatočila hlava. Pod zábradlím pak seděl po celou dobu zkoušek a natáčení jeho asistent, který mistra vždycky přivedl a odvedl a obřadným způsobem rozkládal jeho partitury. Stokowski při dirigování seděl, všechny reflektory se soustřeďovaly směrem k němu. Křehký, trochu nahrbený, s chmýřím bílých vlasů kolem nepřítomného obličeje vypadal zamyšleně jako Pánbůh těsně před stvořením světa. Narozdíl od Talicha zůstávaly jeho emoce uvnitř. Když se začalo pracovat, nastalo v orchestru hemžení: kolegové doplňovali smyky, které podle jejich názoru v materiálu nebyly. Stokowski si toho všiml a pravil: „Nein, nein, meine Herren! Frei Bogen!" Překvapilo nás to a on upřesnil: „Každý jak chce! Čím různěji, tím lépe!" Aby každý hrál po svém, to Filharmonie ještě nezažila - úplně nás tím odzbrojil, ale dost se toho i zneužívalo. Navzdory stáří uměl Stokowski při dirigování docela dobře sdělit svou představu. Ale ve volných pasážích Bachových motet nebylo možné řídit se podle jeho gesta, jen podle vlastní intuice. Krom Bacha se na koncertu hrál Šostakovič a jako přídavek Skrjabin - krátká, velmi populární skladba, opět ve Stokowského úpravě. Lidé v sále vzhlíželi ke Stokowskému, jako by byli v kostele. Možná i proto ani potlesk nebyl tak hlasitý, jak se čekalo. Stokowski to zachytil, a tak ani neodešel ze stupínku, obrátil se k lidem a zazpíval tenkým stařeckým hlasem: „Skrjabin?" A otáčeje se zpátky k nám, sám si odpověděl: „Skrjabin." Teprve po tomhle přídavku sál vstal a dlouho aplaudoval.
O Stokowského se u nás, jako o všechny dirigenty a sólisty ze zahraničí, starala tajemnice paní Šetlíková, dcera slavného houslisty Karla Hoffmanna, primária Českého kvarteta. Byla to nesmírně schopná a milá paní, organizačně velmi zdatná. Ovládala několik jazyků, vyřizovala korespondenci, ale hlavně věděla o každém příchozím všechno od A až do Z. Znala jeho zvyky, přání a problémy, uhodla každou jeho myšlenku, uměla vyřešit neřešitelné, to vše plných 24 hodin denně. Každý, kdo se s ní jednou setkal, na ni pak mohutně vzpomínal. Zapůsobila i na Stokowského. Nadešla doba návratu. Stokowského spolu s horou jeho zavazadel dovezlo naše filharmonické auto na nádraží, načež paní Šetlíková zařídila, že tu spoustu kufrů dopraví nádražní „ještěrka" až k mistrovu vagónu. Jakmile ovšem Stokowski její záměr pochopil, vyšplhal ve svém dlouhém polském kožichu a papaše v mžiku až na vrchol zavazadlového masivu a nedal si vymluvit, že pojede taky. V jeho devadesáti letech to bylo o strach, ale nakonec prosadil svou. A tak, kynuv blahosklonně vstříc zděšeným i pobaveným spolucestujícím, projel po perónu triumfálně až na místo, kde za pomoci asistenta a pěšky dorazivší paní Šetlíkové s grácií sestoupil. Legenda o jednom z posledních husarských kousků jeho života žila pak v neopakovatelném podání paní Šetlíkové ve Filharmonii ještě mnoho let poté.
Tak a můžeme vyrazit ...
Poválečný zájezd filharmoniků na Slovensko
Filharmonie a lidé kolem ní
Když jsem přišel do Filharmonie, hráli v orchestru ještě i pamětníci „pětadvacátníci“, čili ti, kdo zažili už první slavné pětadvacetileté výročí filharmonické samostatnosti v roce 1926.
Miloslav Sádlo, co jsem měl po něm svůj první frak, byl starší bratr Karla Pravoslava, ale nebyl mu myslím skoro vůbec podobný. Měl podlouhlý obličej a byl podstatně menší. Za Josefa Nekoly seděl jako violista u prvního pultu a měl tak jako důvěrník orchestru lepší přehled. Dodnes ho vidím, jak na obrácené viole zapisuje prezenci a rozhlíží se, kdo chybí. Společně s dirigenty dělal taky zkouškový a nahrávací plán, plánoval dovolenou, vyřizoval stížnosti, hlídal konec pauzy, zkoušek atd. Krom jeho vrstevníků, kteří mu říkali Mílo, jsme mu my všichni ostatní říkali Pane řediteli!
Byl velmi přísný, za každé hlasité promluvení nebo pozdní příchod naděloval pokuty: lístečky byly při výplatě v obálce spolu s gáží. Taxa za jeden přestupek činila pět korun, což byl tenkrát celkem značný peníz, a mnozí byli občas dost nepříjemně překvapeni. Ale neprotestovali. Bylo jasné, že především díky Mílovi měla Filharmonie pověst disciplinovaného orchestru a Vídeňáci ani Berlíňáci že na tom nejsou líp, protože jinak se solidních výsledků nikdo nedobere.
Našli se ovšem i tací „frajeři“ jako Honza Šimon nebo Tonda Kohout, kteří zasunuli pětikorunu mezi žíně u špičky smyčce a podrželi mu ji pod nosem s oznámením, že si chtějí něco říct a platí předem. Jejich číslo mělo kolem dokola velký ohlas. Na nejoblíbenější kousky se ale číhalo při psaní smyků, to se hráči k sobě nakláněli tak, že se zvedly zadní nohy u židle. Vzadu sedící kolegové pod ně hbitě strčili prázdnou krabičku od sirek, a když pak dotyčný opět dosedl, ozval se strašný zvuk. Za to byla pokuta mnohem tvrdší, protože to rozhodilo celý orchestr a dovedlo to vyvést z míry i dirigenta. Zvlášť pokud to byl host.
Navzdory nevděčné funkci nebyl Míla Sádlo neoblíbený a u většiny měl přirozený respekt. To, co měl ve velké míře pan Ullmann, ale jako by mu chybělo. Rád sice poslouchal vtipy a vždycky, když se kolem bavičů o pauzách vytvořila skupinka, prostrčil tam za chvilku svoji hlavičku. Málokdy ale vychutnal pointu. Většinou říkal: „To přece není možný, to se nemohlo stát … !?“
Skoro každý ze staré gardy měl pestrý osud, o kterém by se daly psát romány. Jinak tomu nebylo ani v případě Vojtěcha Časty. Studoval housle u Suchého, ale brzy přešel k Burianovi na cello a v pátém ročníku konzervatoře se vypravil na zkušenou do Lublaně. Když se pak vrátil, vstoupil do známé Šakovy filharmonie, kde, narozdíl od té České, byl příjem zajištěn. Proto také odtamtud přešla k Šakovi postupně asi polovina členů orchestru, tu druhou zajistil dirigent Čelanský z řad nezaměstnaných hráčů - a hráli prý výborně. Jenže peníze se i Šakovi za rok rozkutálely a filharmonici se zase pokorně museli vrátit na své staré působiště. S nimi přišel do Filharmonie i pan Časta. - Když jsem se s ním poprvé setkal, byl to vzpřímený elegán s hrdě vztyčenou hlavou, bílý vlas mu vlál zpod černého klobouku, ale chodil často i prostovlasý. Oblékal se jako Tomáš Hála a rovněž nosil tehdy už málo běžné psí dečky. Jeho pýchou byla funkce zkušebního komisaře při hře z listu - tak jsem ho při konkurzu zažil i já.
Při studiu byl pan Časta velmi akurátní a trpělivý, což ho předurčilo k uvádění cellistů-nováčků do praxe, někdy na zkušební rok, jindy na dobu kratší, podle potřeby. Než jsem zasedl k jeho pultu já, upozorňovali mě kolegové, že si užiju, že prý je pan Časta strašný pedant a ras. Musím ale přiznat, že jsem nikdy ten pocit neměl, i když jsem zažil v jeho společnosti řadu zkoušek a několik koncertů. Jen jsem si musel zafixovat, že si každý nováček má s sebou nosit tužku a gumu na smyky a že je to snad důležitější než bodec. Jinak jsem si hleděl svého a sledoval dirigenta, takže jsme toho spolu moc nenamluvili. Rád jsem ale poslouchal, když pan Časta vyprávěl. A taky se mi líbily jeho průpovídky. Na zkoušky chodil samozřejmě později než já. Když dorazil, hlaholil už zdálky svou všeobecně známou roztomilou demagogicko-pedagogickou formulku: „Tak pojď, Franto, zahrajeme si to pomalu. Rychle už to není problém." - Koníčkem pana Časty bylo vyprávění o dobách minulých, a když měl dobrou náladu, uměl to nepřekonatelně. Dodnes lituju, že jsem si tenkrát alespoň něco z toho nepoznamenal. Bohužel vlastně ani nebylo kdy, po pár koncertech přišel Ivan Večtomov a přesunul mě k druhému pultu vedle Karla Vika. Příběhy pana Časty jsem tak mohl zaslechnout už jen občas o pauzách.
Jsou lidé, kteří, aniž o to usilují, stávají se hned středem pozornosti. Kdykoli a kdekoli se objeví. Takový byl i Vilém Prokop Mlejnek, jeden z posledních Burianových žáků, který přišel do Filharmonie právě na její slavné 25.výročí. - Jednou za protektorátu jsem jel večer z koncertu Pražského kvarteta v Městské knihovně, tenkrát jezdily tramvaje ještě přes Staroměstské náměstí. Stál jsem na plošině skoro sám, cello jsem si dal před sebe. U Prašné brány přistoupil pán jak z minulého století, tak mezi Karlem Hynkem Máchou a Eduardem Vojanem: dlouhé bílé vlasy až na ramena, kolem krku tmavý šátek, na hlavě černý širák a přes ramena dlouhou černou rozevlátou pláštěnku. A hned se mě ptal, kam s tím cellem. Zajímalo ho, co hraju, ve kterém ročníku studuju ... Pak zase povídal on. Že jede z Obecního domu z koncertu České filharmonie (měla tam za války svůj domovský přístav, protože v Rudolfinu sídlila Německá, dnešní Bamberská filharmonie). Že je tam cellistou, ale že ho taky láká stará muzika a komponování a spousta jiných věcí. A na to všechno že je lidský život bohužel moc krátký. To bylo poprvé a naposledy, co jsem s ním mluvil. Ve Filharmonii jsme se minuli, protože odtamtud odešel hned po válce. Pak jsme si předali štafetu u tenorgamby v souboru Pro arte antiqua, který kdysi spolu s Talichovým violistou Králem a dalšími zakládal. Byl jedním z posledních encyklopedických duchů a mistrem devatera řemesel: vystupoval jako sólista na klavír, gambu, cello, loutnu, dělal aranžmá, redigoval, učil, psal znamenitou scénickou hudbu pro rozhlas i pro film a pochopitelně ji taky sám nastudoval a dirigoval. Zajímal se i o stavbu nástrojů - jeho přítel dr. Buchner byl po dr.Emilu Hradeckém šéfem Muzea hudebních nástrojů na Maltézském náměstí. Pamatuju si, že se po celé Praze vyprávěly legendy o Mlejnkově gambě i o dalších instrumentech z jeho sbírky, o nichž mistr dovedl vyprávět neuvěřitelné historky.
Pana Častu a jeho vrstevníky jsme slýchali vyprávět o dalším pětadvacátníkovi, tehdejším prvním flétnistovi Gustavu Nesporém. Kdykoli se mluvilo o disciplině za Talichových časů, připomínala se zvlášť jedna příhoda. Pan Nesporý byl Talichův oblíbenec, jednou se nicméně stalo, že se během zkoušky nějak zamyslel a dvakrát prošvihl nástup. Kolegové strnuli, ale Talich se místo hromobití jen ironicky zeptal: „Pane Nesporý, mám pro vás poslat kočár?" Gustav Nesporý se na něj nejdřív jen nechápavě zahleděl a pak, navrátiv se z filozofických hloubek, klidně odvětil: „Ale to nemusíš, Václave." A spor se vstřebal.
Jedna z legend České filharmonie, profesor Karel Bidlo, se narodil v roce 1904 a ve Filharmonii hrál od svých šestadvaceti let. Jako fagotista předběhl daleko svou dobu a má tak obdobný význam jako Josef Děda v hoboji. V tomto smyslu o něm psali dokonce už v roce 1930, kdy se ještě všechno hrálo mečivým nekultivovaným tónem a hlavní charakteristikou fagotu byla jeho těžkopádnost, tvrdé nasazení tónu a nevyrovnanost poloh. Po válce už se o Bidlovi mluvilo jako o zakladateli moderní české fagotové školy, znali ho všichni hostující dirigenti. Říkalo se o něm taky, že je fagotem posedlý; a opravdu to vypadalo, že ho nikdy nedává z ruky. Alespoň ve Filharmonii jsme ho jinak nezažili. Byl proslulý svou skromností, věcností a disciplinou. Když dovršil šedesátiny, nabídli mu, aby se sám rozhodl, jak dlouho chce v orchestru působit - takového privilegia se dostalo v dějinách Filharmonie jen málokomu. Vzpomínám si dobře na schůzku s ním a s ostatními odcházejícími členy - jejich mluvčí Ludvík Němeček na něj apeloval, aby v zájmu orchestru zůstal. Bidlo ale přesto prohlásil, že přesluhovat nechce, že si hrozně rád odpočine. A odešel do penze solidárně s ostatními. Hned druhý den ovšem bylo jasné, jak to s tím odpočinkem myslí. Přišel do Rudolfina tak přesně, jako chodíval po celý svůj život, vyndal ze své skříňky fagot a zatímco my jsme měli zkoušku na pódiu, on cvičil dole v ladírně. Každý další den se pak situace opakovala: přišel, odcvičil si svoje penzum a pak si zašel na kafíčko do kantiny.
Poctivý trénink je nezbytnost - a nejen před basketbalovým kláním...
Profesor Karel Bidlo před koncertem České filharmonie na jedné z amerických univerzit (fotografie F.Sláma)
Denně se taky o pauzách scházel „Bidlův penzijní debatní kruh". Patřil k němu největší kamarád pana profesora, denní vrátný pan Pospíšil - penzista ze zdravotnického rezortu. Obvykle se připojil ještě topič-důchodce pan Průcha, který v Rudolfinu bydlel, a Jaroslav Maštalíř, který šel do penze sice jako vedoucí konzervatorního archivu, ale byl už za první republiky vyhlášený klavírista, doprovazeč, aranžér a autor mnoha známých skladeb. Společnost tedy co do složení unikátní. Zahajovalo se vždycky tím, že se Bidlo po cvičení přesunul k vrátnici, kde byl klubový divan pro tři a stůl, na který se odkládalo kafe a jiné životabudiče. A jak staří pánové začali povídat, roj filharmoniků kolem se rozrůstal a zbožně naslouchal. Ale i kibicoval. Nemluvilo se zdaleka jen o muzice, většinou to nastartovala nějaká aktualita z posledních 24 hodin. Pak se plynule přešlo k analogickým událostem v historii, která ovšem pro debatéry začínala až někde u husitských dob. (Co by asi říkali dnes!) Když přišla kolem poledního na řadu muzika, námět obvykle poskytl ten, kdo byl právě na pódiu, třeba zahraniční sólista. Srovnávalo se a vyprávělo a hodnotilo. Každý host se k Bidlovi hned hlásil a pan profesor, trůně uprostřed zástupu svých obdivovatelů na divanu, klidně přijímal jeho hold. Tu a tam se debata prokládala tvrdou kritikou současných poměrů a glosováním aktuálního hudebního dění v Praze: „Bidlův kruh" věděl dobře, kdo, kde, co a jak hrál (tím nemyslím jen kvalitu provedení, ale i všelijaké nové fígle, vynálezy a „překvápka" v oboru). Vyprávělo se při kafíčku, případně občas i dvou decinkách vína.
Hlavním protagonistou byl bezesporu pan profesor Bidlo sám, měl v zásobě nepřeberně příběhů a uměl vyprávět jako G.B.Shaw. Jednou šel kolem kolega Chvapil a nadhodil: „Pane profesore, jestlipak jste už vyprávěl tu historku s autem?" - Pan profesor se odmlčel... a už si to sumíroval. Nutno dodat, že měl auto jako jeden z prvních, a to spartaka. Nikoli ovšem na ježdění. Protože byl nesmírně zručný kutil, měl ho jako hračku, a neparkoval ho tudíž na ulici, ale v garáži. Notabene ve stejné jako Karel Ančerl. Chodil tam prý každou volnou chvíli, pořád něco pulíroval, seřizoval, vynalézal. Se stejným smyslem pro detail studoval i pravidla silničního provozu a puntičkářsky je dodržoval. Prakticky si je pak ověřoval obvykle na své oblíbené trase Praha-Budějovice, což mu při jeho neagresivním a vůbec po všech stránkách harmonickém způsobu jízdy zároveň umožňovalo kochat se krajinou. Když se tak jednoho krásného dubnového dne opět dopravil svým pravidelným tempem do jihočeské metropole, zastavili za ním dopraváci, vyrazili úředním krokem k jeho vypulírovanému autu a zasalutovali. Bidlo se podivil, ale, podle svých vlastních slov, nezalekl. Neměl taky proč, neboť mu služebně starší orgán vzápětí údajně slavnostně oznámil: „Pane řidiči, jedeme za vámi celou trasu a zjistili jsme, že jste ani jednou nejen nepřekročil stanovenou rychlost, ale ani jediné další pravidlo. Dovolte, abychom vám předali odznak vzorného řidiče." A protože zněla příhoda tak neuvěřitelně, obrátil pan profesor klopu svého saka a nevěřícím Tomášům ten odznak ochotně předvedl.
Kromě milovaného spartaka měl Bidlo ještě jednu vášeň, k níž ho předurčovalo neuvěřitelné technické nadání: opravoval hodinky a hodiny všeho druhu, ale hlavně se specializoval na kukačky. Měl k tomu bohatě příležitostí, když Filharmonie začala jezdit do Německa a kukačky se nakupovaly ostošest. Jistěže ty nejlevnější, co měly často poruchy. Bidlo už znal jejich anatomii tak dokonale, že mohl operovat poslepu, zpoždění nebo předcházení opravoval na počkání. Vždycky samozřejmě zdarma, ale zjevně ho potěšilo, když mu nešťastný majitel vylíčil, jak u profesionála v hodinářství oprava dvakrát selhala. Na rozdíl od mnoha jiných měl při svém čarování taky rád publikum. Rozložil si nejdřív speciální hodinářské nástroje - právě na tom zmíněném stolku u vrátnice, kde se jinak popíjelo kafíčko - a byl vyloženě pódiovým hercem. Se stejnou hodinářskou precisností dělal i fagotové strojky, byl tím známý po celé Praze. „Dřevo" na strojky se objednávalo myslím ve Francii, stejně jako struny pro smyčce. Samo o sobě ještě ale vlastně nebylo nic, muselo se zpracovat do dvoudílné „frkací" trubičky (fagotisté prominou), na konci omotané provázkem a olepené pečetním voskem. Hobojisti a fagotisti mají v tomto ohledu život velmi nesnadný a nezáviděníhodný. Kdo si neuměl vyrobit strojek sám, nemohl být dobrým fagotistou nebo byl závislý na jiných - a ne vždy to vyšlo. Bidlo uměl strojky virtuosně a měl pochopitelně svá výrobní tajemství. Když někomu poskytl svůj, třeba jen odložený, strojek, bylo to velké vyznamenání. Jeho denodenní celoživotní práce ho udržovala ve skvělé formě i jako instrumentalistu. Ještě v sedmdesáti letech s námi hrál v Mahlerovi, nadherně jako vždy, stále bylo čemu se u něj učit. Díky šťastnému řízení osudu jsme se skoro dvě desítky let setkávali i v Ars rediviva a spolupracovali na nahrávkách Vivaldiho concert, Bachova Umění fugy, Hudební obětiny. Bylo to jedno z nejzajímavějších období mého života, především díky lidem jako on.
Jen málokdo ze staré gardy byl k nám mladým tak přátelský jako violista Josef Rott. Byl dlouholetým partnerem legendárního pana Vilíma při rozdávání not a hraní mariáše. Každodenní mariášová seance se konala v kumbálku za pódiem, což byly asi tak dvakrát dva čtvereční metry bez oken, hustě obestavěné policemi na noty a bednami od nástrojů. Hráči dýmali ostošest, až to zvenčí vypadalo, že v kumbálku hoří.
Pan Vilím byl za první republiky Talichův kustod, archivář a vůbec pravá ruka, ale jeho hlavním posláním bylo mámit na sponzorech peníze, což byla funkce ze všech nejzodpovědnější. Na zájezdech vyplácel diety a honoráře za mimofilharmonickou činnost, dohlížel na přesun nástrojů a koncertního odění, a byl tak daleko důležitější než kancelářské síly. Když jsem ho poznal já, bylo mu kolem šedesáti a jeho anglický profil krášlily tři vlasy nad vysokým čelem a malý srpeček bílých vlasů v zátylku. Elegantně se oblékal, včetně obligátního zlatého řetízku, který mu ležérně vykukoval z kapsičky u vesty. Působil důležitě, vůbec nemluvil, na vznesené dotazy odpovídal úsečně a málo ochotně. Nikdy se taky nesmál, ani když to kolem burácelo, jen se jakoby ušklíbl jedním koutkem a zachrchlal. Vypadal prostě spíš jako jeden z těch lepších pánů z dávných časů, u nichž mu bylo kdysi tak často orodovat za milodary pro orchestr. Každý, kdo ho blíž poznal, ale brzy pochopil, že všechny tyhle mimikry na jeho úřednických krovkách ho jen mají zaštítit před dotěrným vnějším světem a pod nimi že přímo burácí velesmysl pro humor a spousta vášní.
Byl velmistrem filharmonického mariáše, vyučoval ho celoživotně a náruživě, všude, kde se právě naskytla příležitost: ve svém proslulém mariášnickém doupěti v Rudolfinu, ve Smetanově síni hned u vchodu pro orchestr, v předsálí Domoviny, ve vlaku i v hotelu. Ke hře neodmyslitelně patřila věčně vyhaslá cigareta v dlouhé kostěné špičce, chrčivé pokašlávání a ovšem taky drsný páně Vilímův slovník. Snad nikdo neuměl sprosťárnu přivést na svět tak nonšalantně a mile jako on, aniž by to kohokoli urazilo. Kolegy od mariáše tituloval Popleto! - i drsněji, zvlášť, pokud ho vytáčeli jako Karel Málek. Začínalo to, co jsem ho znal, vždycky stejně: „Vy kořalo jeden, vy ste to zase zvoral, proč ste nenes (... patřičná karta ...)?“ - Dlužno dodat, že Vy kořalo! oslovoval i ty, kdo vůbec nepili.
Ale dokonce i Míla Sádlo a Talich, který mu říkal Vilímečku, si od něj nechali všechno líbit. S dirigenty zacházel podle pravidla Já pán - ty pán. Jim to imponovalo a brali to jako dobrou zábavu - jeho pověstné (i když symbolické) nakopnutí při odchodu na pódium každý vyžadoval. A pan Vilím ho odstupňovával podle osobností. Taky kontroloval, jestli jsou zapnuté všechny knoflíky, upravený motýlek, černé ponožky. Dámám na pódiu sice říkal Milostpaní !, ale i pro ně zůstával uznávanou autoritou. Martička Krásová ho při každém příchodu líbala na jeho vysoké plešaté čelo, což byl snad jediný okamžik, kdy se při poznámkách kumpánů z orchestru uměl rozpačitě začervenat.
Desítky let byl pan Vilím ceremoniářem filharmonických koncertů a zárukou provozu. Nikdy neonemocněl. V organizaci byl svrchovaným pánem s absolutním přehledem, a ačkoli nemuzikant, měl i obdivuhodnou, zvláštní znalost partitur. Věděl přesně, jaké obsazení která skladba má, včetně těch s neobvyklými nástroji. Proto taky přesně předvídal, kteří hráči nám chybí, koho musí objednat jako výpomoc a kde ho narychlo v Praze sežene. Například že na Es-klarinet hraje pan Charvát z Národního, na mandolinu pan Janda ze SOČRu, jinak violista, na kytaru pan Kefurt atd.
Pro celé generace byl tak pan Vilím skoro jako filharmonický Pánbůh nebo alespoň jeho zástupce na zemi, věčný a všudypřítomný. Najednou ale i on začal nosit hůl a naříkat si na špatné nohy, stal se navenek ještě nevrlejším a málomluvnějším. A pak přišla nemocnice, což se při jeho padesáti cigaretách denně muselo zákonitě jednou stát. Až do své smrti se ve Filharmonii neukázal. Kusé zprávy o něm jsme získávali jen od jeho bratra, který byl zaměstnaný ve FOKu. Na naše otázky jen mávl rukou a pravil: „Celý dny vůbec nevychází. Kouká z vokna a kašle na lidi.“
Při přestavbě pódia v Rudolfinu vzal pak za své i páně Vilímův kamrlík, naše pověstné mariášnické doupě. Zmizel tím nenávratně kousek filharmonické historie, o který staří pětadvacátníci tak dlouho a s láskou pečovali.
(Pokračování)
Zvukový záznam vyprávění Františka Slámy o ČF a lidech kolem ní je v sekci Fonotéka.
Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno.