Česká filharmonie
22.ooo km bez nehody aneb S Argonautem k protinožcům
(Z knihy Z Herálce do Šangrilá - Text, fotografie a vyprávění František Sláma)
Filharmonická "velká cesta" v roce 1959 - 1.část vyprávění .mp3
Vždycky jsem nejradši chodil pěšky. Moje nejkrásnější vzpomínky, to jsou putování s otcovou kapelou, ačkoli jsem při nich musel jako její nejmladší člen tahat už zmíněný dvoukolák s bubnem a v zimě, když napadalo sněhu až do korun heráleckých jeřábů, trvala cesta do sousední vesnice nekonečně dlouho. Později jsem poznal, že opravdové trampoty začínají, když člověk musí cestovat dál, než kam ho donesou vlastní nohy. Nikdy jsem si nezvykl na profesionální zdvořilost institucí, které se o lidi na cestách starají, a největší hrůzu jsem měl z trpného čekání na letištích, nádražích a bezpočtu dalších míst, jaké si dovede vymyslet jen všudypřítomná administrativa 20.století. A tak jsem si pořídil můj první fotoaparát.
Jako začínajícího fotografa mě zpočátku přitahovalo všechno, co bylo jinak než u nás doma. Jenže život je asi přece jen nejzajímavější v tom, čím se i na těch nejvzdálenějších místech podobá: jak si kde vydělávají na živobytí, z čeho mají radost a z čeho vrásky, jak vypadá všední den a jak neděle. Ostatně to už mnohem dřív a líp napsal v Italských prázdninách Jan Werich: „Neznat začátky her a domýšlet jejich konce zdá se mi větším dobrodružstvím, než třeba že k cíli zbývá přesně tolik a tolik km."
I tak vypadá hranice... (Taipo, 1959)
Letadla a vůbec cestování aneb Přece jen ještě špetka statistiky
Do poloviny padesátých let cestovala Filharmonie jen autobusem, vlakem a lodí. Poprvé se letělo v roce 1956 s KLM do Londýna, podruhé na Expo 58 do Bruselu, pro změnu zase se Sabenou. Při třetím letu se Swiss Air do Curychu už si někteří připadali jako ostřílení borci a vyprávěli vtipy na téma letecké katastrofy. Jenže pak to přišlo. Dvanáctého září 1959 začalo nejdelší turné ve filharmonické historii, z něhož jsme se měli vrátit až za několik měsíců. Letadla v něm pochopitelně měla hrát dost významnou roli.
Ačkoli ještě nikdo z nás tehdy netušil, co ho čeká, byla na tom myslím většina mých kolegů přece jen o něco líp. Já totiž přešel k létání rovnou od saní a žebřiňáku. A i s těmi se u nás doma moc často necestovalo, jen když byl někdo nemocný a musel do Svratky k doktorovi. Jistěže někdy od třicátých let projelo dokonce i Herálcem jednou za čas osobní auto a našli se i takoví machři, co si poradili s každým motorem a ježdění po zemi jim za chvilku připadalo jako šedá próza. A začali pošilhávat po vzduchu, zvlášť po té historii s dvouplošníkem, co musel nouzově přistát na louce pod Teplýho lesejčkem. Herálecký rodák pan Tlustý by o tom jako mistr světa v letecké akrobacii určitě mohl vyprávět své. A líp.
Z nás filharmoniků ovšem nikdo nebyl mistrem světa v létání, tím méně akrobatickém. A tak se reakce na naši „cestu kolem světa" dost různily. Polovina orchestru žila v nervozitě, v jakém stavu a jestli se kdy vůbec vrátí domů. A vtipy o katastrofách už najednou zdaleka tak nezabíraly. Podvědomě se ozývaly i válečné vzpomínky na kobercové nálety a zvuk leteckých motorů evokoval něco docela jiného než představu pohodové rekreace. Naši světáci nás naopak sáhodlouze přesvědčovali o přednostech létání, jak se o nich dočetli v časopise Mladý technik. Já byl jako flegmatik rozhodnutý svěřit svůj osud profesionálům a přijmout statisticky doložené tvrzení, že letadlo je nejbezpečnější dopravní prostředek. Ostatně mi nic jiného stejně nezbývalo. Dnes, když jsme ty tisíce nalétaných kilometrů ve zdraví přežili, myslím, že jsme v historii osobní letadlové přepravy asi prožili jednu z nejklidnějších dob: letadla se ještě skoro neunášela, teroristé řádili spíš ve filmech, vzdušné koridory nebyly přetížené, mobily neexistovaly a technický stav letadel se většinou ještě solidně a pravidelně kontroloval. I my jsme ovšem zažili všelicos. Začnu tím nejhorším.
Tam nahoře to nevypadá zrovna bezpečně ... Že by nás čekal tajfun? - Filharmonici a Argonaut, Auckland 1959
Zpožděné odlety
Měly vždycky stejnou příčinu - nakládání nástrojů do zavazadlového prostoru letadla a totální selhání technického personálu na všech světových letištích, která jsme poznali. Exteriérově byli ovšem tito zaměstnanci velmi efektní: měli elegantní bílé kombinézy a chovali se mazácky. A možná, pokud by byli méně suverénní, by skutečně i uspěli. Speciálně vyrobené bedny na naše nástroje byly z plastu, takže odolávaly nárazům a byly lehké. Z větší části byly unifikované a ty zbývající zase dělané na míru velkým nástrojům - kontrabasu, bicím a harfě. Krom toho se při konstrukci beden počítalo s kapacitou tehdy nejčastěji užívaných letadel. Naši filharmoničtí technici, většinou kustod pan Bláha a mistr houslař pan Pechar, měli vypracovaný detailní plánek, včetně toho, v jakém pořadí by se mělo nakládat. Celý ten geniálně jednoduchý systém mohl tak situaci značně usnadnit, kdyby ... Vada byla v tom, že naši technici z bezpečnostních důvodů nemohli k letadlu. A tak to probíhalo vždycky stejně. Zaměstnanci letiště nakládali, a to velmi pomalu. Když byl nákladový prostor plný k prasknutí, zbylo jim na betonu ještě několik beden. Samozřejmě to nechtěli jen tak vzdát, a tak se, opět hlemýždím tempem, začalo přeskupovat a kombinovat a experimentovat. Grotesce na letištní ploše přihlížel celý orchestr za sklem terminálu, zpočátku velmi pobaveně. Po dvou až třech i více hodinách čekání vypuklo ale všeobecné vzbouření. Po důrazném protestu orchestru u našeho vedení a našeho vedení u vedení letiště nezbylo nic jiného než nebrat předpisy tak vážně a pustit do akce naše dva muže. Ti to za asistence ohromeného technického personálu lehce a svižně na první pokus vyřešili. A konečně se mohlo startovat.
Vzpomínám si, jak jednou na pařížském letišti Orly probíhala stejná scéna. Francouzi ovšem nepřipustili porušení předpisů, a tak několik beden zůstalo v Paříži s tím, že je pošlou dalším letadlem. Nikoli dalším letadlem, ale až za několik dní bedny skutečně došly. Ovšem kromě velmi vzácného obrovského měděného čínského gongu na impozantním podstavci - originál Čína - který jsme předtím koupili za valuty, ironií osudu v Domě mistrovských nástrojů rovněž v Paříži. Gong budil značnou pozornost už na letištní ploše a, zřejmě dobře zpeněžen, zmizel patrně v některé soukromé sbírce. Filharmonie za něj nikdy neuviděla ani frank náhrady. Dodnes mi není jasné, jak se to u tak renomované společnosti jako Air France mohlo stát.
Jiný akční příběh jsme zažili v Ankaře. Když jsme se zpožděním, až někdy po půlnoci, dorazili na letiště, byl objednaný technický personál už zřejmě dávno doma. A tak jsme pak chtě nechtě nástroje museli do letadla nakládat sami. Ujali se toho naši muži do nepohody: Míra Štindl, Václav Hoza, Míla Hejda a ještě další vazby. Všechno se to zvládlo v rekordním čase, ráno jsme si už mohli dát snídani v Praze. Míra a jeho tým nás pak zachránili ještě jednou, v Rouenu, když stávkovaly letištní odbory. Jindy zase v Anglii při náledí ve sněhové vánici obětavě tlačili autobus do kopce (naštěstí nebyl dlouhý). Snad nejvíc se ovšem jejich důvtip a obětavost uplatnila při proslulých filharmonických „buřtovkách" - soudky s pivem zvládali tak bravurně jako svoje nástroje. Prostě geniální universalisti.
Program dosud největšího turné České filharmonie, 1959 (archiv Františka Slámy)
Velká cesta
Ale už je načase, abych se vrátil k naší velké cestě, která začala za jednoho docela příjemného zářijového odpoledne v roce 1959. Byla na ni najata holandská KLM, v tehdejší době jedna z největších leteckých společností s tou nejlepší pověstí. Jak se ovšem brzy ukázalo, při dodržování určitých smluvních závazků nebrala svou solidnost příliš vážně. Jen několik dnů před startem nám totiž oznámila, že zajistí smluvenou přepravu jen z padesáti procent, ale zato luxusním Super Constellation. Ať už byl důvod jakýkoli (asi nějaký lukrativnější zákazník), bylo to stejné jako chtít dopravit na mistrovství jen polovinu reprezentačního týmu. Teprve v posledních hodinách před startem se situace vyřešila, ale při pohledu na stroj, do kterého jsme měli za chvíli nastoupit, jsme si ani moc neoddechli. Tento americký výrobek z řady DC nesl sice hrdý název Argonaut, ale bylo to spíš takové letadlo „na dotrhání". Mohlo vystoupat pouze do 3.500 metrů, a když se hodně snažilo, udělalo i 360 km za hodinu. Výběr, kdo kterým letadlem poletí, byl proveden podle všeobecně známého klíče: Constellation bylo letadlem, jak jsme my mladí říkali, „vládním". Mělo vystartovat o půldruhého dne později, protože bylo nesrovnatelně rychlejší. Ostatně i v požitcích znamenalo první třídu. Zbytek filharmoniků měl letět Argonautem.
Po bezpočtu hodin, které nám v Argonautu připadaly jako věčnost, se naše dvě letadla znovu setkala v Aucklandu. Zasluhou naší sportovně založené posádky v čele s neohroženým kapitánem Stevensonem jsme tam oproti plánu přiletěli jako první, ačkoli jsme kvůli mlze ještě plných 45 minut kroužili nad městem. Tak jsme spolu s posádkou vychutnali to zasloužené sportovní vítězství podceňovaných a, jak už je v české nátuře, začaly na to téma hned kolovat historky a vtípky. Než to ale takhle šťastně dopadlo, protrpěli jsme si pět dní a nocí na palubě našeho veterána.
(Pokračování)
"Velká cesta" - 2.část vyprávění .mp3
|
|
Na tradiční slavnosti v Pekingu |
Přes 30.000 posluchačů České filharmonie v Myer Musical Bowl (Melbourne) |
Hongkong |
|
Tokio |
Uvítání v taneční škole v Dillí přihlíží Karel Ančerl |
Legendární Argonaut a jeho statečná posádka |
|
Houslaři
Každý muzikant zná ten nepříjemný okamžik, kdy mu nástroj odepře poslušnost a začne si vybírat zdravotní dovolenou. Můj děda František to vždycky komentoval všeobecně výhružným „Tak a máte to!" A vyrazil k panu Voldánovi na Vyhnánov.
Já jsem se obyčejně vydal za mistrem Antonínem Lancingerem do Plaské ulice na Újezdě. Když jsem k němu přišel poprvé, uviděl jsem jeho záda, sehnutá nad nějakou prací. Teprve když ji dokončil, otočil se a zahleděl se na mě a moje cello skrz malé brýle. Pak jako datel odborně nástroj proklepal, přičemž trpělivě poslouchal moje obavy: že chodím na konzervatoř a jiné cello nemám a že mám strach, aby to nebylo něco vážného, protože bych potřeboval co nejdřív cvičit. Mistr Lancinger měl pro pilné lidi pochopení a klidně odvětil: „Potřebujete to ještě dneska? Tak si přijďte ráno." Ráno skutečně bylo cello v pořádku. Mistr Lancinger mi to názorně předvedl (ještě měl kobylku sundanou), uvedl na správné místo duši, pak usadil mě a musel jsem si zahrát. Když jsem se zeptal, co jsem dlužen, řekl mi: „Co vy mně můžete dát? Víte co, nechte to napříště." Ale i příště a přespříště si vzal vždycky jen symbolický peníz, jako by ho těšilo být houslařem chudých. Někdy, když nebyla oprava moc složitá, pustil se do ní hned a během práce vyprávěl. A byly to příběhy jako víno, člověk si ani nevšiml, jak utíká čas. Během řeči přicházeli další zákazníci a beseda se utěšeně rozvíjela.
Brzy jsem zjistil, že k mistru Lancingerovi chodí snad celé Národní divadlo a taky mnozí od nás z Filharmonie, hlavně Malostraňáci jako Stanislav Roesel a Viktor Sládek. Dalším spolubesedníkem byl otec mého spolužáka z konzervatoře Bezděkovského - hrával u cirkusu a sjezdil snad celou severní Afriku. Mistr Lancinger to ovšem věděl, naťuknul téma a už se povídalo. A jak! Posluchači by ovšem byli mohli klidně napovídat, jejich vzájemné nahrávky se mi hrozně líbily. Jiné téma (to jsem poprvé zažil, že mistr Lancinger nechal práce, položil brejličky na kolena a rozohnil se): „Stará garda našeho fotbalu". Káďa-Pešek, kanonýr Janda Očko, Pilát, obr Novák, Plánička, Ženíšek, Černý, Krčil, Čambal, Vodička, mistrovství světa v Římě a zase Junek, Franci Svoboda, Jiří Sobotka, Bican, Kopecký, Puč a Klenovec, Čtyřoký, Nejedlý, Steiner, Dvořáček. Rozebíralo se, jak přišel Bican z Vídně, jak Janda protrhnul dělovkou síť atd. Řečníci nikdy vlastně nedebatovali, nýbrž pěstovali takový zvláštní druh sborového chvalozpěvu na fotbal, jaký byl, a kritiku na téma „Fotbal, jaký je teď". Muzikantsky řečeno: Každý chvilku vedl téma a ostatní ho ustavičně vylepšovali nějakými figuracemi. Proto se vlastně nikdy nehádali. Po nějaké době jsem někdy i já přispěl troškou do mlýna, pan Roesel mi hned poplácal po rameni a byl jsem jejich. Mistr Lancinger zůstal mým „dvorním" houslařem až do konce svého života.
Ale jeho škola i fotbalové historky mě vlastně provázely dál, protože jsem přešel k jeho žákovi, mistru Pecharovi, který hrával kdysi fotbal za Slávii ještě s Kopeckým a Pučem a později byl duší slavných fotbalových utkání „Filharmonie versus zbytek světa". Na zájezdech bděl mistr Pechar nad instrumenty i jako kustod, organizoval s panem Bláhou ukládání beden s nástroji v letadle, což byl pro letištní personál obvykle neřešitelný rébus. Krom toho ovšem nástroje nejen renovoval, ale i stavěl, a dělal jich hodně i do zahraničí. Na kus řeči se ale většinou čas našel, ať už v dílně při práci, nebo i u vrátnice, pokud se tam sešel pověstný debatní klub pana profesora Bidla. A byla pohoda.
Karel Vávra
Chodil jsem k němu za války, sídlil v Korunní blízko vinohradské vodárny. Jednou jsem měl půjčeného vzácného Gagliana ze sbírky profesora Čančíka. Velký zvuk neměl, ale byl to kvalitní nástroj, vyrovnaný na všech čtyřech strunách. Stalo se, že jsem s ním v zimě šel na tramvaj do Vršovic, což je z Vinohrad strašný kopec, najednou mi ujely obě nohy a skončili jsme oba ve vodorovné poloze. Jenže Gagliano pode mnou a byl na tom podstatně hůř. Kobylka padla, chrastilo to a na přední desce se objevila trhlina, což mě strašně polekalo. Kdyby byl se mnou děda František, komentoval by to svou pověstnou větou. Ale byl jsem sám. Nezbývalo, než cello zase zabalit a vyrazit místo do školy svižným krokem k mistru Vávrovi, jehož houslařské umění bylo při tom maléru mou poslední nadějí. Asi jsem vypadal dost hrozně, protože mě hned začal chlácholit a po předběžné inventarizaci všech šrámů konstatoval: „Pane Sláma, nedělejte si s tím hlavu, to je obnovená prasklina, to už jsem na tomhle nástroji opravoval. Přijďte si ráno." Druhý den už bylo skutečně všechno v pořádku. A stejně jako mistr Lancinger i mistr Vávra tvrdošíjně odmítal za svou pomoc třeba i jen symbolický peníz s tím, že od studentů by si nikdy nic nevzal.
Často slýchám, že se naší filharmonické generaci nedostalo ve srovnání se zahraničními kolegy bůhvíjakých platů ani odpovídajícího společenského postavení a dík železné oponě že i naše kultura hibernovala jak Šípková Růženka v zakletém zámku. Myslím, že všechno je jako vždy relativní a jednosměrně může minulost bez rozpaků interpretovat jen mladý snaživý moderátor, který o ní ani moc neví, ani se víc dozvědět nechce. Poctivější by asi bylo konstatovat, že na jedné straně železné opony rozhodovaly o bytí orchestru umělecká rada, finance a politika a na druhé umělecká rada a politika, protože finance zajišťoval stát a o významu sponzorů jsme ještě skoro nic netušili. Je pravda, že se náš život ve srovnání s životem zahraničních kolegů v mnohém lišil, ale i podobal, což se znovu a znovu přetřásalo při každém našem společném setkání jako skutečnost sice zřejmá, ale ne nejpodstatnější. A kupodivu jsme se většinou shodli, že jsou nám některé obvykle vyhledávané životní hodnoty při naší profesi dost na obtíž. Že asi každý z nás sice rád dobře jí a pije, umí ocenit spánek a pohodu a tu a tam propadne nějakému koníčku, pokud mu na něj zbyde čas. Že ale o dovolené nejradši třeba houbaříme a harcování na Bahamy a nenucená hotelová konverzace rozhodně nejsou metou, na kterou bychom při tom úpěnlivě mysleli.
Naše generace (na obou stranách opony) měla štěstí, že hrála lidem, kteří chtěli a uměli poslouchat, aniž by k tomu potřebovali rafinované videoklipy nebo barnumskou reklamu ve stylu „The best of ..." . Sály bývaly plné do posledních míst k stání, zájemci o filharmonický cyklus stáli každý rok fronty na abonentky a zdaleka ne na všechny se dostalo. Stejná situace se opakovala na zahraničních zájezdech v Austrálii, Americe, Německu, Japonsku. Prožili jsme období, které Českou filharmonii zařadilo mezi světové špičky. Chtěly nás ty nejlepší agentury, cestovali a nahrávali jsme jako nikdy předtím. A zažili jsme okamžiky, které by instrumentalista nevyměnil za všechny výhry světa, ani za titul guvernéra nebo myslitele století: Berliozovu Fantastickou symfonii s André Cluytansem, Bartókův Koncert pro orchestr s Celibidachem, Čajkovského Patetickou s Ivanovem, Beethovenovu Devátou s Erichem Kleibrem, Brucknerovu Sedmou symfonii s Klempererem, Schönbergovu Zjasněnou noc a Mahlerovu Píseň o zemi s Kleckim, Straussova Enšpígla s Konwitschnym, Stravinského Ptáka ohniváka s Maazelem a Svěcení jara s Markevitchem, Brucknera a Šostakovičovu První symfonii s Matačićem, Debussyho Moře s Munchem, Musorgského, Prokofjeva, Smetanu a Fallu s Pedrottim, Čajkovského Čtvrtou symfonii s Mravinským, podivuhodné nastudování Bartókova Podivuhodného mandarina s Rožděstvenským, Dvořákovu Stabat mater a Rekviem se Sawallischem, Kodályho Háry Janose s Ferencsikem, Fallovu La vida breve s Frübeckem de Burgos a španělskými sólisty. Na tu vzpomínám zvlášť rád, protože jsem si snad nikdy nezahrál tak zajímavá cellová sóla.
Úplně zvláštní kapitolou byly chvíle s Václavem Talichem: Smetanova Vlast (zvlášť Šárka a Tábor), Dvořákovy Slovanské tance, Sukovo Zrání - naše poslední spolupráce s člověkem, který byl pro všechny, kamkoli jsme přijeli, největším českým dirigentem všech dob.
(Pokračování)
Fotografie, dokumenty a zvukové záznamy k tomuto tématu jsou v prezentaci František Sláma 1923 - 2004 a v sekci Fonotéka.
Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno. Pro další informace otevřete prosím sekci Kontakt.