Česky English

Dirigenti České filharmonie, III

(Z knihy Z Herálce do Šangrilá a z posledních rukopisných poznámek Františka Slámy)

 

 Obsazení České filharmonie v Talichově poslední sezóně (více o ní: kapitola Václav Talich - ČKO)

 

Ministerstvo si ovšem přálo českého dirigenta. Měl být už výraznou osobností, mít zkušenosti s vedením špičkového tělesa a - podle našich informací - neměl být svou minulostí spjat s filharmonií. Poprvé byl dokonce porušen nepsaný zákon, že výběr nového šéfdirigenta je třeba vždy konzultovat se zástupci orchestru. Už to předznamenalo, že jeho situace nebude zpočátku nijak snadná. Volba padla na Karla Ančerla. Dodnes si vybavuji, jak ho na počátku roku 1950 ministerský rada Pavlásek přivedl na zkoušku, aby nám ho oficiálně představil. Bylo mrazivé ticho, neozvalo se ani slůvko, ani jediné poklepání na přivítanou. Ledy ovšem rychle tály a poznenáhlu jsme si uvědomovali, že výběr, ač ministerský a nekonzultovaný, nebyl kupodivu nekompetentní. Karel Ančerl prožil víc než kdokoli z nás, protože my jsme těch nejhorších válečných hrůz zůstali ušetřeni. Přesto - nebo možná právě proto - nikdy nebyl patetický. Měl okouzlující tichý humor, jednal klidně a věcně. Jako dirigent věděl od počátku, čeho chce dosáhnout. Jeho způsob byl ovšem jiný než ten talichovský a dlouho jsme si na něj zvykali. Talich při studiu apeloval na naše muzikální cítění a fantazii: ke každé frázi, ke každému motivu dovedl najít sugestivní příměr nebo legendu. Jeho úžasná znalost partitury i specifiky jednotlivých nástrojů a precizní mravenčí práce s nástrojovými skupinami a často dokonce i s jednotlivci mu umožňovaly dotáhnout interpretaci k perfekci. Stačil pak jediný pohled, náznak a následovali jsme ho.

 

Česká filharmonie s Karlem Ančerlem, 50.léta

 

Ančerl byl ovšem jiná generace, moderní dirigent, jak se o něm s oblibou psalo. Už jako mladíčka ho proslavila interpretační pohotovost a úspěchy v provádění obtížných soudobých partitur. Při studiu jako by zůstával nezúčastněný; věcně analyzoval, udílel stručné pokyny. Jeho opakované Přísně v tempu! nás přivádělo k zoufalství. Ze svých nároků neslevoval, i když rozhodně nepatřil k dirigentům-krotitelům a chyby nikdy jízlivě nekomentoval. Podobně jako Talich nebo Pedrotti i on byl přesvědčen, že orchestr, třebaže složený z vynikajících sólistů, dosáhne v interpretaci jen málo, dokud se nestane homogenním celkem. Jeho krédem byla proto práce, a tím nemyslím jen tu duševní. Byl kdysi jako já lesním dělníkem; jednou mi řekl, že to bylo za války vlastně jeho nejšťastnější období. Vážil si i té nejobyčejnější činnosti, pokud byla vykonávána poctivě a s fortelem. Nesnášel povrchnost. 

Nedávno jsem od jednoho mladého filharmonika vyslechl: „Ančerl mohl ovšem ve vašich dobách pracovat s filharmonií dvanáct hodin denně. To by dnes asi neprošlo." Doplnil bych: Nejen mohl, ale i chtěl. Dvanáct hodin denně, den za dnem, svátky nevyjímaje. Dopoledne a někdy i odpoledne zkouška, večer koncert, nahrávání. Takřka pravidelně, měsíc za měsícem, rok za rokem. Jinou cestou, ale s podobnými ideály jako Talich vytvořil tak Ančerl z orchestru jednolitý organismus, který se neustále zdokonaloval. Stabilizoval obsazení a doplňoval ho stále novými vynikajícími instrumentalisty.  Nevídaně rozšířil repertoár, rád vsázel na soudobé, ve světě dosud málo hrané skladby. S úspěchem. Nahrávali jsme jako dosud nikdy předtím a stále častěji přicházela také pozvání od předních agentur ze zahraničí. Legendární filharmonická „velká cesta" v roce 1959 byla tehdy prý dokonce nejdelším koncertním turné, jaké kdy jakýkoli orchestr podnikl. Tak to alespoň spočítali a napsali japonští novináři. V historii České filharmonie tento rekord dosud nebyl překonán.

 

 

Obrovskou pracovní zátěž i namáhavé několikaměsíční cestování Ančerl zvládal s přehledem, jako by byl ve svém živlu. Dlouho jsme si tak ani neuvědomovali, že je vlastně vážně nemocný. Až jednou, myslím, že během našeho koncertu ve Frankfurtu, to přišlo jako blesk z čistého nebe: po několika úvodních taktech se zhroutil a zůstal nehybně ležet na dirigentském stupínku. Šlo to tak rychle, že ani my, kteří jsme seděli nejblíž, jsme nestačili jakkoli zareagovat. Během okamžiku se ale naštěstí sám probral a kolegové mu pomohli do zákulisí. V sále i na pódiu zavládlo hrobové ticho, nikdo nedokázal zapudit myšlenku na nejhorší. O to větší překvapení, když se asi za deset minut náš nezničitelný šéf sice ještě váhavým krokem, ale už bez cizí asistence na pódium vrátil a koncert - pochopitelně s velkým ohlasem - dokončil. Na hrůzný zážitek se pak ještě dlouho vzpomínalo na všemožných filharmonických sešlostech, a byl-li přítomen Ančerl, rád ke kratochvíli přítomných dokreslil vyprávění krátkou hereckou etudou.

 

Malá etuda na téma "Malý velký dirigent", na žádost Zdeňka Mácala a Karla Ančerla fotografoval F.Sláma (Frankfurt n.M., 60.léta) - The Herald Advertiser o Karlu Ančerlovi a České filharmonii (první turné ČF po USA, listopad 1965) 

 

 

Abonentní řady České filharmonie, 50.léta

 

 

S Yehudi Menuhinem ve vídeňském Musikvereinu, 60.léta 

 

S Henrykem Szeryngem na Pražském jaru 1966↗

 

Během natáčení s André Gertlerem, 12.-25.4.1965 ↗

 

Často slýchám, že se naší filharmonické generaci nedostalo ve srovnání se zahraničními kolegy bůhvíjakých platů ani odpovídajícího společenského postavení a  dík železné oponě že i naše kultura hibernovala jak Šípková Růženka v zakletém zámku. Myslím, že všechno je jako vždy relativní a jednosměrně může minulost bez rozpaků interpretovat jen mladý snaživý moderátor, který o ní ani moc neví, ani se víc dozvědět nechce. Poctivější by asi bylo konstatovat, že na jedné straně železné opony rozhodovaly o bytí orchestru umělecká rada, finance a politika a na té druhé umělecká rada a politika, protože finance zajišťoval stát a o významu sponzorů jsme ještě skoro nic netušili. Je pravda, že se náš život ve srovnání s životem zahraničních kolegů v mnohém lišil,  ale i podobal, což se znovu a znovu přetřásalo při každém našem společném setkání jako skutečnost sice zřejmá, ale ne nejpodstatnější. Ve všech údobích byla nadto pro filharmonii charakteristická umělecká autonomie. Žádný ministerský byrokrat, který by se pokoušel o diletantské zásahy, nadlouho neuspěl. Narazil vždycky na nepřekonatelnou bariéru: jednotu všech členů bez výjimky.

Naše generace (na obou stranách železné opony) měla to štěstí, že hrála lidem, kteří chtěli a uměli poslouchat, aniž by k tomu potřebovali rafinované videoklipy nebo barnumskou reklamu ve stylu The best of ... Sály bývaly plné do posledních míst k stání, zájemci o filharmonický cyklus stáli každý rok fronty na abonentní vstupenky a zdaleka ne na všechny se dostalo. Stejná situace se opakovala při našich zahraničních zájezdech.

Prožili jsme období, které Českou filharmonii zařadilo mezi přední světové orchestry. A zažili jsme okamžiky, které by instrumentalista nevyměnil za všechny výhry světa, ani za titul guvernéra nebo myslitele století: Berliozovu Fantastickou symfonii s André Cluytensem, Bartókův Koncert pro orchestr s Celibidachem, Čajkovského Patetickou s Ivanovem, Beethovenovu Devátou s Erichem Kleibrem, Brucknerovu Sedmou symfonii s Klempererem, Schönbergovu Zjasněnou noc a Mahlerovu Píseň o zemi s Kleckim, Straussova Enšpígla s Konwitschnym, Stravinského Ptáka ohniváka s Maazelem a Svěcení jara s Markevitchem, Brucknera a Šostakoviče s Matačićem, Honeggera a Debussyho s Munchem, Musorgského, Prokofjeva, Smetanu a Fallu s Pedrottim, Čajkovského a Šostakoviče s Mravinským, podivuhodné nastudování Bartókova Podivuhodného mandarina s Rožděstvěnským, Dvořákovu Stabat mater a Rekviem se Sawallischem, Kodályho Háry Janose s Ferencsikem, Fallovu La vida breve s Frühbeckem de Burgos a španělskými sólisty. Na tu vzpomínám zvlášť rád, protože jsem si snad nikdy nezahrál tak zajímavá cellová sóla.

Úplně zvláštní kapitolou byly chvíle s Václavem Talichem: Smetanova Vlast, Dvořákovy Slovanské tance, Sukovo Zrání - naše poslední spolupráce s člověkem, který byl pro všechny, kamkoli jsme přijeli, největším českým dirigentem všech dob.

 

Václav Talich s Českým komorním orchestrem v Rudolfinu, 1947 ...

 

... a ještě fotografie na památku ...

(popisek se jmény členů ČKO na této fotografii je k dispozici zde)

 

Pražské jaro 1947:  na Talichův podpis se po koncertu stály fronty 

 

 

Poslední dokončená nahrávka České filharmonie s Václavem Talichem: Dvořákovy Slovanské tance, 1955.  Režie Václav Kašlík, kamera Josef Střecha. (Více o této nahrávce: závěr kapitoly Václav Talich - ČKO)

 

 

Dokumenty a fotografie v textu:  archiv Františka Slámy, archiv Marie Jetonické

 Za všechny doplňující a upřesňující informace (např. jména autorů fotografií) předem děkuji! 

Více k tomuto tématu: 
Dirigenti, Dirigenti (druhá část), Václav Talich, Česká filharmonie v dokumentech a vzpomínkáchMilan MunclingerFrantišek Sláma 1923 - 2004, Fonotéka

 


Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky.

top