Česky English

Herálec

Než vyrosteme, připadá nám všechno nevšední a nadmíru velké: vzdálenosti v prostoru i času, schopnosti a privilegia těch starších. S přibývajícími lety se vesmír našeho dětství zmenšuje, ale tak jako ve vesmíru skutečném, přitažlivá síla jeho nepatrností roste a zaměstnává naše myšlenky stále víc. Zdá se, že od nepaměti podléhají tomuto jevu bez rozdílu všichni, kdo dosáhnou určitého věku, vědomě i nevědomky, zato ale naprosto spolehlivě.

Od kostela ke Kocandě

Kocandská, 2007

Kdysi, hodně dávno, jsem si myslel, že sepisování vzpomínek způsobuje trochu pošetilá iluze starších ročníků o jedinečnosti lepšího světa, který s nimi odchází. Dnes vím skoro jistě, že každý věk má svoje iluze a bylo by mnohem pošetilejší nehlásit se k nim. Ostatně, tuhle knížku píšu především proto, že mě to těší, a svět, který jsem zažil, si pár vzpomínek určitě zaslouží. A ať už člověka osud přenese třeba až do Šangrilá, na pohádkový konec naší jinak skrznaskrz prozaické civilizace, anebo jinam, kde si ani supervynálezy neporadí se superprázdnotou života, myslí tím raději spíš na javory před heráleckou rychtou, na vyhřátou kocandskou stráň, na utěšené lesní paseky a hřiby sináky nad Rumpoltovým rybníkem. A je mu přitom dobře.

(Z Herálce do Šangrilá, 2001)

František Sláma, fotografie ze svratecké měšťanky, 1935  - S bratrem Jaromírem, předválečná léta

Vzpomínky heráleckých pamětníků - část I

Vyprávění Josefa Bezchleby z Kolářky

V mých vzpomínkách převládá samozřejmě Kolářka. Ten kout a všechno, co s ním bylo spojené, se mi vrylo do srdce, do duše. Živě si umím představit, jak tam byly ty chalupy roztroušené, vidím oba kopečky před Sáblíkovou hájenkou, které jsme měli pojmenované „malý" a „velký". Vidím a i cítím pach hnojiště, po jehož betonovém okraji jsme jako děti s oblibou chodili. Do dvora jsme chodili do pumpy pro vodu, ovšem, dokud měla vody dostatek. Jinak jsme museli brát vodu z haltýřka. Tam byla krásně čistá a viděli jsme i, jak vyvěrá ze země.

Sáblíkovu hájenku vidím i v době jara, sníh tam tál rychleji než u ostatních chalup, protože je na kopečku a slunce tam svítilo déle do odpoledne. Voda od hájenky se někdy přímo valila k nám a tekla přes chodbu do baráku a zase ven. U Sáblíků taky měli rybíz, který čouhal plotem, a ten jsme tajně ochutnávali. Měli taky mimořádně krásné jiřiny. To zásluhou Frantíka, on byl zahradník. Když jsem byl v roce 1944 u Svítilů v Novém Městě (myslím, že jsem na evangelickou faru nesl nákup), potkal jsem tam s panem farářem pana Sáblíka a divil jsem se, že mu pan farář řekl „Bratře Sáblíku!" Až maminka mi potom vysvětlila, že si evangelíci tak říkají.

Vidím hajného Sáblíka, jak v poledne, když odhoukala pila, vyšel z lesa s hůlkou a flintou a někdy i se psem Brokem. Taky jsem jednou pana Sáblíka „přistihnul", jak podřimuje na pařezu, dokud ho nevzbudilo houkání pily. Nebylo totiž dovoleno přijít z lesa dřív, bylo by to proti pracovnímu řádu.

Pro nás byla hájenka zajímavá všelijak. Byl tam pěknej, čistej sklep. Jednou mě tam Jirka poslal okýnkem pro láhev vína, asi bylo domácí, nejspíš rybízové. Stálo tam za dřevěnou lopatou na přehazování obilí. Jirka míval všelicos. Třeba na „malém" kopečku měl schované kousky homolového cukru. Ty kopečky tam byly asi z doby, kdy byla na Kolářce sklárna. Byly tam kousky křemene, dělávali jsme s nimi jiskry. Jednou jsem byl zklamaný, když jsem myslel, že tam je pár kousků Jirkova cukru, ale byl to jen křemen. Někdy Jirka všelicos rozdal. Měl jsem od něj knížku Řehůřek z Okoře v Americe, přišel jsem o ni nějakým půjčováním.

Pro nás kluky bejvalo eldorádo, když se mlátilo. Trochu jsme pomáhali rovnat slámu a přitom jsme v té haldě měli jakousi šachtu a do té se skákalo. - A motor, to byla taky kouzelná atrakce. Když se klikou roztáčel a začal dělat baf - baf - baf, bafbafbafbafbaf a mlátička se rozběhla. I to, jak jsme slyšeli, že po silnici to rachotí a nějaký forman táhne mlátičku a motor, to už bylo kus dobrodružství. Mlátičku měl pan Chylík a pan Štol-Halama z české strany. Panímáma Sáblíková byla hodná. Viděla naši bídu a někdy nám dala trochu brambor nebo košík mrkve. Taky dojačku mlíka. To Jirka třeba přivezl na lyžích. Bejvalo to pro nás terno, když se sušilo seno nebo kopaly brambory. To byla obživa. Na louku přinesli domácí chleba s máslem a tvarohem, výborný voňavý kafe. A Sáblíkovy švestkový buchty! Ty byly ve velikosti menší cihly. Zlatá panímáma!!! - Na oběd svolávala lidi tím, že pověsila na plot modrou zástěru.

Na Kolářce.  Zleva: paní Hošková, Bezchlebová, Sáblíková (?)

Jedna Jirkova dobrá vlastnost: pamatuju si, jak zpestřil náš chudý Štědrý večer tím, že přinesl vlastnoručně vyrobené kokosky. Byly to takové jakési všelijak pokroucené placičky, ale my jsme byli šťastní. Taky přinesl trochu buráků - a to byl symbol Vánoc. Jednou taky přinesl velké brambory, aby maminka z nich udělala bramborák. Samozřejmě i pro nás. Dalším dobrým skutkem od něho bylo, že nám půjčil jednu lyži. Jednu mně, jednu Slávkovi. Měl takové široké, dlouhé lyže, myslím, že je dělal pan Sáblík. On byl zručný na práci se dřevem. Jednou, když nám Jirka zničil židli, jak se na ní houpal, pan Sáblík nám udělal novou, bytelnou. - Pan Sáblík měl svoje úsloví, když se dalo něčemu třeba divit, říkal: „O hrome!" Když jsem to jednou použil já, maminka mě hned sjela.

Pamatuju si, že panímáma měla pořád ovázanou hlavu a mazala se kafrem. Někdy navečer k nám chodila na besedu, seděla na truhle u otevřeného okna a občas volala: „Tato!" To když byl pan Sáblík v Herálci a dlouho nešel.

Jednou k večeru přiběhl Milouš Gregorů s telegramem, že panímáma zemřela. Byla v nemocnici v Poličce. Podle zápisků mojí maminky měla panímáma pohřeb v sobotu, před Květnou nedělí 1941. Možná, že byla pochovaná na Fryšavě. A Jirka? Ten měl pohřeb 23. září 1945. To už byli Sáblíkovi odstěhovaní na Fryšavě. Kdy se stěhovali, nevím. Rok si nepamatuju, vím jen, že mi to tenkrát připadalo divný, že má na Kolářku přijít jinej hajnej. Připadalo mi, že Sáblík je tam navždy.

Sáblíkovi před svou hájenkou na Kolářce. Hajný Sáblík uprostřed (v klobouku), jeho synové František (zcela vlevo), Jiří a Břetislav. Zcela vpravo otec Josefa Bezchleby

Nevím a nikdy jsem neslyšel nějaké vysvětlení, proč jsme každý rok měli jiného učitele. Muselo mi být něco přes osm let, chodil jsem do druhého oddělení druhé třídy. Na vysvědčení by byl podepsaný pan učitel Dospěl. Toto vysvědčení jediné mi ale chybí... Pan učitel Dospěl, Herálečák z Chaloupek, někdy přišel do školy s housličkama. Těšili jsme se, že nám zahraje. Ale to musel být ve velmi dobré náladě. Nesměli jsme mu ji zkazit, jinak byl vztekloun. - Ty housle!!! Jak mi učarovaly! Tolik jsem po nich toužil. Jenže to byl sen, šlo o „velké" peníze. Cosi se mi zdá, že by stály 200 Kč. I když maminka by byla jistě ráda, abych se učil, a snad by ty peníze nějak sehnala. Nevím. O co šťastnější byl spolužák Miloš Gregorů! Tomu housle spadly do klína od nějaké příbuzné z Ameriky. Nesl si je hrdě a sebevědomě, i když v papírovém pytli, a šel k panu Slámovi pro první rozumy. Ani pomyšlení, že by mi je půjčil do ruky. Poctil mě aspoň tím, že mě vzal s sebou.

Až ve válce, bylo mi skoro čtrnáct let, nějaká paní z Pardubic nám koupi houslí zprostředkovala a myslím, že se to vyřešilo vykrmenou husou. Ale bylo pozdě. Však se pan Hanousek škodolibě ušklíb, že ve čtrnácti letech? To se musí začít v pěti! Asi měl pravdu. Myslím, že má touha poněkud ochladla. Ale tatínek mě šel k panu Slámovi přihlásit. Ten si neodpustil oprávněnou výtku, proč jsem nepřišel sám? Trochu rozechvělý jsem pak šel na první hodinu. Pan Sláma se po houslích znalecky podíval, naladil, přejel smyčcem po strunách a fidlátka kupodivu zazpívaly, zatímco mě to jen odporně skřípalo. Nějaké noty jsme ze školy znali, to problém nebyl. Ale to hraní! Byl to začátek muk. Opravdu mi to nešlo, jakžtakž jsem převrzal pár cvičení ze dvou sešitů Maláta. Pan Sláma mi často vytýkal, že jsem doma necvičil. Na jednu radost si ale přece vzpomínám. Hráli jsme dvojhlasně Já jsem z Kutné Hory... Pan Sláma mě doprovázel. Ale jinak asi moc brzy poznal, že je to beznadějné. Vysvobozením pro mě bylo, když mi paní Slámová řekla, že „šel někam ven malovat obrázek". Nebo když pršelo a já nemoh přijít, protože futrál by se promočil. Tak můj trpělivý učitel moc těch protektorátních pětikorun nedostal.

Ale po pár letech, asi v sedmnácti, jsem začal znovu. Pan Sláma chtěl omladit a doplnit kapelu. Vzal nás tenkrát sedm, každému doporučil nástroj. Mně heligon. Kde ho vzít? Začal jsem na jeho baskřídlovku. Jen krátce. Kamarád objevil heligon v Rokytně a já jsem neodolal, i když jsem si polovic peněz musel vypůjčit. Pan Sláma měl svou metodu: vybíral takové kousky, které se daly zvládnout, a tak získával nejen naši chuť hrát, ale brzy měl i použitelné muzikanty. Představte si, že jsem začal někdy v březnu a v srpnu už jsem hrál prvně na pohřbu. Tentokrát to byl pan Hanousek senior, který mě na hřbitově poplácal po rameni a řekl, že jsem si vybral dobrý nástroj a že mi to jde.

Ti ostatní z nás sedmi hráli snad do vojny a dost. Většinou skončili, když se oženili. Toho mého hraní nebylo moc, ale semtam jsem si přece jen zafoukal. Výhoda to byla na vojně, tam jeden nadšenec založil kutálku. Pak dlouho nic, až se zakládala skautská dechovka ve Varnsdorfu. Naposled, a bohužel opravdu naposled, jsem hrál jako osmdesátiletý vloni na 1.máje v Německu v Eibau.

V Herálci za našeho mládí byl v každé druhé chalupě muzikant, ale tradice vymizela a i ta poslední kapela, která hrála na kterémsi setkání rodáků, už nebyla herálecká...

František Sláma: Z Herálce do Šangrilá

Hajní

Být hajným na Vysočině, a zvlášť mezi Žákovou horou a Devíti skalami, nebylo nijak snadné. Těžký terén, tuhé zimy, přísný lesní řád a život na samotě, daleko od lidí vyžadoval chlapa tvrdého k sobě i k ostatním, včetně vlastní rodiny. Myslím, že herálečtí hajní byli ale taky vždycky jak se patří pyšní na lesy, které spravovali. Dbali na to, aby se při těžbě nezničily zdravé stromy nebo mladá výsadba, aby každá píď lesa byla čistá a zdravá a zvěř měla klid. Na jejich počínání bylo zřejmé, že les pro ně není jen majetek jako každý jiný, ale něco víc. Kus jejich života a duše, to, co po nich zůstane, až jejich jméno bude připomínat jen deska na heráleckém hřbitově. Měli pravdu, na heráleckých lesích je to vidět dodnes. Jistěže i mezi hajnými, jak jsem je poznal, byly rozdíly v nátuře, zvycích a pohledu na svět. Ale všichni byli většinou spíš samotáři, na klábosení nebyl čas a i jeden k druhému to měli pořádný kus cesty: hajný Vébr bydlel u Otroka, Valenta na Brušovci, Uher na Huti, Hrubý ve Vortové a Janoušek v hájence Na svobodě.

Největší rajón měl pan Sáblík. Bydlel s přívětivou paní Sáblíkovou, svými syny a srdnatým jezevčíkem Brokem daleko od Herálce, na Kolářce. Ale i když byla ze všech lesních samot snad ta nejzapadlejší, smutno jim tam zjevně nebylo. Kdykoli jsem k nim přišel, ohromila mě všeobjímající pohoda. Neuvěřitelně pilný pan Sáblík a Brok si domácího pohodlí ovšem moc neužili, protože byli pořád někde na obchůzce. A vlastně i další členové Sáblikovic rodiny měli pořád co dělat. Při té práci se ovšem občas povídalo a mě vždycky překvapilo, kolik toho tady na samotě znají o světě, nejnovější vynálezy nevyjímaje. Sáblíkovic syn Jirka byl můj spolužák a taky jeden z mých nejlepších kamarádů. Denně jsme spolu chodili stežníkem do svratecké měšťanky - v zimě ovšem já pěšky a Jirka na lyžích. Kdykoli se mi do tmy a mrazu nechtělo vstávat, vzpomněl jsem si zahanbeně, že on tu cestu má mnohem delší, že teď je už někde mezi Kolářkou a Herálcem a za chvíli zaťuká u nás na okno. Jirka byl jako jeho rodiče vysoký a hubený a to ho předurčovalo k tomu, aby v naší herálecké fotbalové jedenáctce dělal brankáře. Na fotografii pořízené před památným zápasem Herálec-Svratka sedí na bobku uprostřed nás ostatních v typické kšiltovce ala Plánička, s typicky odzbrojujícím sáblíkovským úsměvem.

Jistě, ne každý hajný vycházel s lidmi jako pan Sáblík. Stalo se dokonce, že jednou Franta drvař rubnul hajného sekyrou a celý den se pak schovával ve stozích, než se nakonec přece jen rozhodl vzdát četníkům. V Herálci si to dovedli vysvětlit jen tím, že to byl známý pruďas, a v duchu ho vlastně litovali. Po nějakém čase se ostatně Franta stal sám hajným - možná příslušné úřady usoudily, že podle známého přísloví to bude k užitku jemu i lesu. A zřejmě bylo.

Do místních dějin vstoupil taky výřečný hajný Kocourek, co v pětačtyřicátém o fous ušetřil Herálec vojenských akcí, když se mu podařilo namluvit Němcům, že v obci jsou už Rusové.

Na prácovní morálku hajných a drvařů dohlíželi lesní správci. Ti už se nepočítali mezi místní a vlastně s nimi ani moc nežili .V hospodách chodili většinou dozadu, pokud ovšem vůbec hráli karty, nebo doprovodili výročně ženskou polovinu rodiny na tancovačku. Lesní správce novoměstského panství bydlel na Brušovci. Hájenka tam byla větší a reprezentativnější, protože tam jezdilo panstvo na hony a vyšší úředníci na inspekce. Ti ale obyčejně do lesa moc nechodili. A dokonce i sám správce, který byl hodně při těle a měl potíže s dechem, konal obhlídku většinou po pěšině a jen tu a tam preventivně varovně zařval: „Z toho houští ven!"

Láskaři, 20.léta, možná začátek 30.let - Hajný Sáblík čtvrtý zleva

Snad žádný svátek roku neznamenal takový nápor na oči a uši jako herálecká pouť (pro místní pout) o Božím těle. Týden před ní přijela do Herálce početná rodina Vocáskova s houpačkami, řetízkovým kolotočem a střelnicí, tedy s „rajčůrem", jak se všem těm zařízením u nás - nijak hanlivě - říkalo. Zalítat si na rajčůru a udělat, za všeobecného povzbuzování přítomných a vřískotu holek, alespoň jednou stojku na houpačce - to nebyla ani tak záležitost omladiny jako spíš heráleckých mužských. Jejich bravura ve mně odmalička budila podezření, že se celý rok na všech poutích v okolí na tuhle akrobacii důkladně připravovali. Břevna praskala, šrouby skřípěly a my kluci jsme trnuli, že se už už všechno utrhne a sesype včetně cvičence dolů mezi nás. Na žádných sokolských ani orelských akcích se kupodivu nikdy nikdo takhle netrumfoval. Mě ale k rajčůru vábilo odjakživa něco jiného: muzika. Provozovala se tu na několik způsobů. Byla tu hrací skříň na kliku, kterou o přestávkách pravidelně střídal flašinet starého pána, a pak - večer mezi sedmou a desátou - ovšem i Vocáskovic kapela: principál a jeho syn Franta se zlatým zubem hráli na trumpety, Pepek Vocásků na harmoniku (klávesovou!) a korpulentní paní principálová tloukla pozoruhodně buben. Jejich břeskný fortel mi nejvíc utkvěl v paměti v tehdy ještě zbrusu novém šlágru na způsob Což ten můj miláček ... nebo možná docela jinak, nevím. Slova už jsem zapomněl, ale dodnes slyším suverénní pá pa dy ta dá da a dodnes taky vidím, jak páně Vocáskova rozšlapaná bota muzice s vervou udává takt. Vocáskovi patřili k Herálci, co moje paměť sahá. Taky se o nich mluvilo jako o domácích, nejvíc asi tenkrát, když  jedna jejich příbuzná  utekla zničehonic na začátku pouti s majitelem sousední střelnice a Vocáskovi po nich pak s autobusem šoférovaným panem Tlustým pátrali v kraji. Ke cti mých rodáků musím dodat, že z toho nikdo neměl škodolibou radost, ačkoli se asi klevetilo dost a dost.

Antonín Sláma: Kolotoč na rybníku (černobílá fotografie Františka Slámy)

Boží tělo bylo - evidentně kvůli zmíněným pouťovým atrakcím - jediným svátkem v roce, kdy moji rodáci promeškali dokonce i začátek odpolední tancovačky. Neznamenalo to ale, že zapomněli i na všechno ostatní, co se v ten den sluší a patří. Pro slavnostní průvod se na významných místech v obci stavělo vždycky několik oltářů, vlastně spíš dřevěných budek z nahrubo opracovaných prken, které by bez zelených haluzí, rozmuškátů a pivoněk vypadaly všelijak. Co oltář, to jedno zastavení poutníků, pozdvihování monstrance a modlitba. Před průvodem šla Halfářova orelská muzika, za ní farář pod vyšívanými nebesy a pak tety a strýcové, ministranti se zvonci, spárkovaná omladina a otcův kostelní sboreček, který při každém zastavení něco předzpíval. Ačkoli byly oltáře umně rozmístěny po celé trase od rychty přes Brázdův statek až po orlovnu u Fány Lokmajstrové na Čechách, stával se pokaždé vrcholem celého putování starý herálecký most. Přesně v jeho půli, na pomyslné hranici Čech a Moravy, pozdvihl farář - pamětliv ošemetné rivality protilehlých břehů - monstranci na obě strany. A taky nějak výš a obřadněji než jindy. Dechovka zahrála slavnostní fanfáru a tomu všemu nasadili korunu kluci se zvonci: běsnili jako o život, protože dobře věděli, že tohle sólo je odjakživa hlavně jejich.

S příchodem léta nastal v Herálci čas cvičení, šibřinek a „výletů": měli je orlové, sokolové, myslivci, hasiči na Čechách a na Moravě. Jejich výlet se konal většinou v červenci a těšil se největšímu zájmu, snad proto, že ani ta nejstarší, revmatismem prolezlá teta nemusela mít obavy z kdovíjaké štrapáce. Cílem byl tradičně kraj lesa zvaný Moravská obec, možná ani ne kilometr za posledními heráleckými chalupami, a příprava výletu byla v očích široké veřejnosti od nepaměti činnost zasloužilá a veskrze zodpovědná. Zkušení dobrovolníci nejdřív pilně a houževnatě urovnávali terén motykami, dokud z něj nevyčarovali utěšený plácek velký jako malé políčko a rovný jako mlat. Netrvalo dlouho a stálo na něm pódiátko z čerstvé kulatiny a ohoblovaných prken od loňska - nikoli ovšem, aby na něm někdo řečnil, ale jako taneční parket. To proto, že sváteční střevíce nikdy nebyly za babku, na což myslely v Herálci nejen ženské, ale kupodivu i mužští, tím spíš, že to pro některé z nich byly vůbec boty jediné. Na kraji cesty kynula směrem k obci nezbytná slavobrána Vítáme vás ! a k ní se skromně, ale rovněž pohostinně družily úzké prkenné lavice a stoly předzásobené proviantem. A protože i otcova muzika byla tou dobou už v plné polní, mohl průvod seřazený před hasičskou kolnou vyrazit. V jeho čele ovšem drobounký všudypřítomný velitel hasičů pan Gregor-Kubiš v oslnivé helmě a běloskvoucí naškrobené uniformě, sekyrku umně vetknutou za pasem. Za ním praporečník se státní vlajkou, hasičský sbor a potom muzikanti, strýcové, tety, omladina, dál čile rozvíjející konverzaci navázanou o masopustu, činovníci místní i přespolní a jiní a další, kdo se připojili, než průvod došel za humna. Po hymně, slavnostním tramtadadá dadadá dadá a prvních kouscích pro poslech se začalo tancovat. A tancovalo se při měsíčku i bez něj, dokonce i když krápalo, víc než bylo zdrávo. Teprve hodně velký liják dal signál k ústupu do strategického zázemí Hanušovy hospody, kam se Moraváci v případech nouze stahovali stejně neomylně jako na druhé straně Svratky český sbor heráleckých hasičů do hostince u Jírů.

Bývalá Hanušova (Batiničova) hospoda, 2007 - Od rychty ke kostelu (vlevo Hanušovo)

Herálečtí hasiči před rychtou, 20.léta (fotografie z archivu heráleckého hasičského sboru)

Jestli jsem na začátku napsal, že život na opačných březích Svratky většinou plynul v duchu tradičního moravsko-českého trumfování, pak je třeba dodat, že se naopak řady Herálečáků pevně semkly, kdykoli šlo o věc cti celé obce. Tou bylo bezesporu každé hasičské cvičení, tehdy vlastně veledramatické klání, na které se k nám sjížděly hasičské sbory z Vortové, Chlumětína, Fryšavy, Svratky a bůhví odkud ještě. Celý Herálec žil tou událostí už alespoň o týden dřív, od chvíle, kdy u Hanušů nebo u Denků hasičský výbor podrobně prodiskutovával připravenost mužstva a techniky a - hlavně - tajně určil stavení, kde bude „jako hořet". Majitel té nemovitosti se věru neměl na co těšit, což se všeobecně vědělo, a bylo tudíž velmi těžké přesvědčit někoho, aby se obětoval v zájmu obecného a obecního blaha. Myslím, že především proto padla nakonec volba většinou na budovy veřejné: obecní úřad nebo školu. Krom toho proběhlo cvičení vždycky o prázdninách, a tak stačila promáčená střecha a zdi do září přece jen trochu vyschnout. Divácky vděčná, hlavně pro nás kluky, byla další fáze přípravy: kontrola hasičské výzbroje. Krom žebřů, hadic, šroubení, háků a sekyrek k ní ovšem patřila i pravá, nefalšovaná, pečlivě udržovaná stříkačka na ruční pumpování, chlouba všech hasičských generací, co jsem jich v Herálci zažil. Během přípravného týdne vyrážela každodenně z hasičské kůlny k potoku a zpět, to vše na lidský pohon, tedy samotěhou, jak se u nás říkalo, přičemž byla každá strategická fáze přesunu diváky pozorně sledována a posléze rozebírána u piva. U potoka se už taky uzavíraly první sázky: i ten nejmenší Herálečák totiž věděl, že vyhrává právě ten sbor, který jako první „dostane vodu" - a to nebyla záležitost nijak snadná. Herálečtí hasiči byli ovšem chlapáci trénovaní dřinou v lese, a i když třeba zrovna moc nevyrostli, přetrumfli v tom okamžiku pravdy hladce všechny přespoláky. Já si alespoň nevzpomínám, že by na domácí půdě někdy prohráli. Dva nebo tři na každé straně stříkačky, pumpovali s takovou vervou, až z nich lítaly kapky potu a žíly na rukou jim pracovaly jako provazy.

Opilí únavou a přemírou štěstí se pak herálečtí borci scházeli tam, kde se i jejich soupeři právě chystali spláchnout trpkost porážky: u Hanušů. A protože tamější pivo bylo odjakživa jako křen a duše hasiče je velká a přející, rozklenula se brzy nade všemi duha míru, přičemž vítězové padli ovšem pod jejím obloukem obvykle jako první. V ten den snad nebylo Herálečáka, který by se nedmul pýchou, a my muzikanti jsme museli hrát jedno sólo za druhým. Možná jen ženské trochu reptaly, že musely odložit praní, protože jim stávky na potoce vzaly vodu.

Každý ale věděl, že hasičská cvičení nejsou jen tak nějaký „zbůhdarmapodnik", aby se mužští předvedli v parádních uniformách. Za mého mládí hořelo v Herálci často i několikrát za rok, a protože skoro každá chalupa a kolna byla dřevěná a oheň se větrem bleskurychle šířil, záleželo jen a jen na hasičích, kdy a jak to dopuštění skončí. Ani jednou se nestalo, že by selhali, a bůhví, že přitom riskovali dost a dost. Dodnes mám před očima divokého Jarina Zelených, občanským povoláním drvaře, jak bravurně šplhá mezi plameny po trámoví a neohroženě balancuje na hřebeni, aby sekyrou shodil hořící krov. Jako by ho nebezpečí jen šprajcovalo, jako by doma neměl ženu a kupu dětí. Zdatně mu přitom ovšem sekundovali bratři Honza a Dolfík Musilů-Hanáků, pan Batinič nebo Josef a Lojza Hamáků-Hanychů: chvíli na střeše, chvíli uvnitř v chalupě, pak zase u stříkačky vystřídat ty, co se upumpovali do nevědomí. Zatímco jedni napínali svaly, aby strhli komín, ti druzí ještě vynášeli nábytek a peřiny a další zas polévali okolní dřevěnice, aby oheň nepřeskočil. Všudypřítomný pan Gregor-Kubiš akci rázně koordinoval. Nikdy jsem nezažil, že by herálečtí hasiči oheň nezvládli. Nikdy taky neudali chudáka, který si svou rozdrchanou slaměnici zapálil sám, v naději, že si pak za pojistku trochu polepší. V Herálci to bylo téma dost oblíbené a každý zkušený hasič by byl patrně mohl hodně vyprávět a občas dokonce i s jistotou věštit předem. Tak se jednou na zkoušce kapely zahleděl náš první klarinetista prorocky oknem ven a po chvilce zamyšlení pronesl: „Myslím, že zítra bude hořet." Místo si tipnul úplně přesně, i když hořelo až o dvě noci později. Jinak si ovšem herálecká laická veřejnost vyprávěla o ohni a udatenství místních hasičů skazky náramné, až neuvěřitelné. Třeba jak jeden červencový požár málem zničil půlku vesnice a zastavil se kousek od fary, jak žár bylo cítit až na rybníku a vzduchem létaly eternitové tašky. Nebo jak jednou musel zoufalý domkář zapálit během jedné noci dvakrát, když první oheň jeho neinformovaný soused přičinlivě včas uhasil.

Zatímco bály, pout a hasičská cvičení  se s neochvějnou pravidelností každý rok opakovaly, vyskytly se i události, které se zapsaly do historie Herálce jen jednou, zato však nezapomenutelně. Tak se jednoho dne u nás objevil malý cirkusový stan s nápisem Zápasy v ringu a v něm zvláštní dvojice. Popravdě řečeno, naši pozornost neupoutal ani tak postarší čilý pán, který vystupoval střídavě v rolích režiséra, kouče, soudce a sportovního komentátora, jako spíš jeho společnice. Neuvěřitelně odvážný byl už samotný její dres: lesklé černé boxerské trenýrky, boxerské boty a obří rukavice, tepláková bundička, která měla co dělat, aby obepnula nádherný hrudník a ramena. Nad tím vším nevídaný afro účes se spoustou černých roliček a pár bystrých očí, které naznačovaly, že si jejich majitelka hned tak s někým nezadá. Něco mezi Gustavem Frištenským a zvonokosskou Juditou Čuprovou. Patrně právě z toho důvodu přitahoval malý stan za Gregůrkovou hospodou jako magnet. Jistěže nikoli ženské, nýbrž mužské publikum. Místní staváci, kteří se nechali zmást jinak docela subtilní postavou řečené Judity, uvítali nadto i možnost ukázat svoje svaly a připsat si po vyhraném zápase na konto velmi lákavou sumu celých dvaceti korun. Jenže... - až moudrost získaná tvrdým nárazem na tupý předmět vám napoví, že v životě je za každou neodolatelnou šancí nějaké jenže. Tentokrát to jenže bylo boxerské umění Juditino, neuvěřitelná práce nohou, jak by možná řekl Josef Laufer, a  neodbytná  všudypřítomnost její pravačky. Tak i ti nejzdatnější z Herálce a okolí vydrželi jen pár vteřin a, pokud si alespoň vzpomínám, nebylo mezi nimi nikdy vítěze. Dlužno ovšem poznamenat, že si Judita zachovala i v takových okamžicích klidnou nezúčastněnost profesionála a netupila poraženého zdrcujícím pohledem, ačkoli před zápasem bylo pohrdavých poznámek na její adresu naopak dost a dost.

Antonín Sláma: Zápasy v ringu (černobílá fotografie Františka Slámy)

Nikdy taky nezapomenu, jak se jednoho dne zničehonic snesl na louce pod lesem všeobecně zvaným Votrok vojenský dvouplošník. Bylo ho vidět zdaleka, už když šel na přistání, tenkrát jsme ještě netušili, že nouzové. Pilot totiž hrozivou situaci hladce zvládl, načež sňal koženou kuklu, vyhoupl se elegantně ven a věcně se zeptal obdivně ztichlého davu, kterým směrem že je nejbližší pošta. Bylo to něco mezi cirkusovým číslem slavného Waldo Peppera a přistáním Apolla v kraji, kde dosud dálkový vzdušný kontakt se světem obstarávaly jen kvíčaly a další stěhovavé ptactvo. - Od té doby jsme takových okamžiků zažili několik, i když větrná a zamračená Vysočina byla už mezi prvními provozovateli leteckých dopravních linek proslulá jako Bermudský trojúhelník a většinou se jí vyhýbali. Vzpomínám si, že i od nás z Herálce se chodilo na lidové pouti do Oldříše, na památku těch, kdo katastrofy nad Vysočinou nepřežili.

Začátkem třicátých let dorazily i do Herálce zvuky z étéru. Záměrně říkám zvuky, protože první rádio, které jednoho únorového večera postavil pan řídící Musil do okna, vyžadovalo hodně trpělivosti a umu, než nás konečně přesvědčilo o svých kvalitách. Kdyby byl pan řídící v rámci osvěty těm, kdo se tenkrát u něj na dvorečku sešli, držel přednášku o světodějnosti a velké budoucnosti tohohle vynálezu, asi by naše řady brzy prořídly, až nakonec by se i ti zdvořilí tiše vytratili. Protože to ale byl chytrý pan řídící, věděl, že i osvětu je třeba správně načasovat. A tak to první, co jsme my Herálečáci v rádiu slyšeli, byl přímý přenos z mistrovství světa v ledním hokeji v Praze, zápas Československo-USA. Naši sice prohráli, ale tenkrát to tak nebolelo. Snad dík Josefu Lauferovi anebo proto, že jsme my, obyčejní Vysočiňáci byli prostřednictvím páně Musilovy „filipsky" vlastně poprvé na nefalšovaném hokejovém stadiónu při mezistátním zápasu. Krom toho jsme pak po nesmírně napínavém boji vyhráli nad sebejistými Rakušany, jejichž obránce Trautenberg byl postrachem všech protivníků. Naši - legenda zápasu Maleček, brankář Peka, Hromádka, Pušbauer, Tožička, Dorasil, Cetkovský, Mattern, Michálek a další - se stali mistry Evropy a ovšem národními hrdiny. To způsobilo, že se o hokej začala zajímat i ženská polovina Herálce, Češi i Moraváci, sokolové stejně jako orlové, Gregorův konec, Hať i Kocanda, drvaři, špejlaři, sedláci a dokonce i farář Straškraba.

Měl jsem asi velké štěstí, že v době, kdy jsem začal brát rozum, pronikaly ohlasy sportovních klání i do té nejzapadlejší vesnice, kde jinak svět o tři kopce dál připadal domorodcům vzdálený jako Grónsko. A že neopakovatelný Josef Laufer, ale ani ti ostatní, nikdy nezačínali své komentování ódou na fantastickou sumu, o kterou se právě bude zápolit. Nebyla sice televize, ale přesto by  vám i ten nejmenší kluk do detailu popsal okolnosti, dramatické situace a uzlové momenty toho kterého zápasu. Řekl bych, že tohle lidové sportovní zpravodajství mělo svou poezii a napětí a, ačkoli neprofesionální, úspěšně by asi konkurovalo i dnešním velkoplošným digisuperpřenosům. Šířilo se rychlostí blesku od oficíny k oficíně, z koloniálu do hospod a domácností. Skoro každý vypravěč něco přidal: tu vyšperkoval výkon hlavního hrdiny novými kličkami a finesami, tu přimyslel zádrhel, až se posluchačům tajil dech. Velikost sportsmena nebo týmu tím narůstala do olbřímích rozměrů a neslušelo se  poměřovat ji penězi. Ostatně, v oné době nádherné nevědomosti o nich ani evropský sport ještě mnoho netušil. Jistěže i Herálec magneticky přitahovaly hvězdy jako Ferrari, Chiron, Nuvolari nebo Caracciola, ale spekulovalo se spíš o tom, kdy k nám asi přijedou na Masarykův okruh, než o jejich pohádkových příjmech. Zato by i dnes asi každý z mé generace mohl dopodrobna vyprávět, jak Drobný nebo Zábrodský bravurně čarovali nejen s tenisovým míčkem, ale i s hokejovým pukem, s jakým výsledkem kdy hrály SK Slavia nebo AC Sparta na Středoevropském poháru, jak virtuosní kopačky měl židenický bek Černý nebo jak neopakovatelně kryl dvoumetrový obr Pepa Trousílek soupeřovy dělovky na naši branku. Když jsem měl později v Praze Strahovský stadion za rohem a mohl skoro denně na vlastní oči sledovat raketový start naší poválečné lehké atletiky, utvrdilo mě to v přesvědčení, že výkon ve sportu, stejně jako v muzice, motivují peníze mnohem méně, než by se na první pohled zdálo a než se všeobecně věří. Ať už je to „něco navíc" tvrdohlavost, nadšení nebo bláznovství, platí i tady slova naší Hrnčířovic babičky: Opravdu bohatý je ten, kdo si může dovolit dělat jen tak pro radost, za co se jinak platí tisíce. - Jen ty tisíce bych dnes poopravil na miliony.

Piloti Alfa Romeo. Uprostřed Tazio Nuvolari , zcela vpravo Enzo Ferrari  (Archiv Prospera Gianferrariho ve vlastnictví jeho syna Vincenza. Wikimedia) -  Luis Chiron (snímek z novin)

Předválečné sportovní aktivity Herálečáků se ovšem neomezovaly jen na komentování ala Josef Laufer, veřejná sokolská a orelská cvičení a vystřihování fotografií z časopisu Stadión, který si tu a tam někdo koupil v galanterii starosty Sokola pana Řádka, nebo spíš půjčil od sousedů. Ale protože tu měli skoro všichni odjakživa hluboko do kapsy, šetřilo se i na sportování a vypadalo to někdy všelijak. Ti šťastnější třeba bruslili, ale jen na jedné brusli, což byl vždycky nepřekonatelný handicap při sestavování hokejového mužstva. Kolo měli skoro všichni, kdo museli dojíždět do práce, ale chovali se k němu s posvátnou úctou jako k živiteli rodiny. To automaticky znamenalo, že bylo pro jakékoli „zbůhdarma ježdění" přísně zapovězeno a muselo se rodičům uzmout tajně. A i když pak docházelo k rodinným dramatům a tresty bývaly občas středověké, čekali kluci i holky z širokého okolí v pořadníku, aby to alespoň jednou - byť jen pod rámem - mohli vyzkoušet. Ani lyží nebylo kupodivu v Herálci moc a nikdy se nekupovaly v obchodě. Většinou se prostě využila jakžtakž stejná ohoblovaná prkýnka a řemínek. Ti náročnější chodili do Svratky k panu Josefu „Empengrovi" čili Ehrenbergerovi, což byl v tomhle oboru mistr po celé Vysočině vyhlášený. My, kdo jsme lyže neměli, obdivovali jsme o to víc hajného pana Sáblíka. V jeho rodině, snad kromě paní Sáblíkové, jezdili všichni jako Toni Sailer nebo slavní Vysočiňáci bratři Fouskové.

Nejdostupnější a po slavném římském finále asi i nejpopulárnější byl ale v Herálci fotbal. Čutalo se na rybníku a hlavně ovšem na farském, což bylo co do sklonu svahu fotbalové unikum široko daleko, a nic bych za to nedal, že se mohlo nejspíš čestně umístit i v Guinnessově knize rekordů. Vyhrával pochopitelně vždycky ten, kdo jako první útočil s kopce, ale ty ostatní ta dřina alespoň zocelila. Brzy jsme nabyli dojmu, že při tak dobré kondici můžeme sehrát životní zápas s přespoláky - tedy s kým jiným než se Svratečáky. První nejistota zavládla, když soupeři prohlásili pohrdavě náš slavný fotbalový plácek za mrňavý a neregulérní. Hrálo se tudíž na jejich domácím hřišti a s jejich profesionální mičudou, nikoli s naším hadrákem. Rozdíl jsme poznali hned po úvodním výkopu a celková porážka byla drtivá.

Z rádia pana řídícího jsme se ovšem dovídali nejen o sportovních výsledcích, ale i o jiných událostech. O záboru Sudet, mobilizaci, okupaci. Zlé i dobré zprávy z velkého světa k nám nicméně přicházely oklikou, a tudíž pomaleji - buď že je někdo zaslechl ve Svratce, anebo si je přečetl ve vypůjčených novinách. Braly se s rezervou, protože v Herálci vládlo celkem správně přesvědčení, že noviny jsou sice sedmá velmoc, ale novinářské řemeslo je často něco jako čarování na pouti. Utvrdil nás v tom zvlášť soudní proces, kterým po mnoho měsíců žili nejen Herálečáci, ale i celá Morava. Možná byl případ brněnského rady Velga skutečně kauza „neobyčejná a mysteriózní", jak se o něm psalo. Spíš bylo ale v povaze doby, že ještě vnímala jakoukoli násilnou smrt jako událost výjimečnou a burcující. Případ Velgo byl snad jediné období, kdy se v Herálci denně kupovaly noviny, ačkoli se jinak šetřil každý pětník. Nic předtím ani potom tolik nezaujalo, ani Rašínova smrt nebo vyšetřování kolem Štefánikovy nehody, ani oblíbené písničkové náměty jako katastrofa na dolu Nelson, zřícení domu Na poříčí  nebo kauza Otýlie Vranské. Ve stínu soudního procesu s Velgovou zůstala i vysoká politika, i když i v ní bylo krve stále víc. Trochu se přetřásala vražda inženýra Formise, atentát na krále Alexandra v Marseille, válka v Habeši a ve Španělsku. Ale ne moc: souvislosti byly zřejmé a mohly vést jedině k úvahám o neútěšné budoucnosti. A protože starostí měl každý i beztoho ažaž, pud sebezáchovy velel o těch vzdálenějších moc nepřemýšlet. I dnes ostatně, i když spíš už z jiných důvodů, bádá většina z nás o takových událostech mnohem míň než o skandálech a klípcích ze světa slavných. Žijeme prakticky a s povděkem přijímáme přehledně roztříděné pravdy a osvětové komentáře z globalizovaných „sdělovadel". Jen brýle mámení jsou stále dokonalejší a jarmareční vyvolavače nahradila technika.

Myslím ale, že případ Velgo přitahoval moje rodáky i jinak: námětem to byl totiž vyloženě napínavý dramatický kus - a divadlo a film měly v Herálci spoustu nadšených obdivovatelů. V nejstarších dobách k nám tu a tam zajíždělo kočovné kino, kterému byla obvykle útočištěm orlovna Fány Lokmajstrové. Dával se Kříž u potoka a Ben Hoor, klasický němý program, při kterém jsme s bratrem hráli na housle. Kromě toho jsme taky někdy směli měnit kotouče, když byl mistr zrovna na pivu. Náš první film jsme tak nejen vychutnali několikrát zadarmo, ale ještě jsme si něco málo přivydělali. Sokolské kino ve Svratce - jedno z prvních na okrese - hrálo každý týden dokonce hned dva programy, v sobotu a v neděli. My přespolní jsme pochopitelně hltali všechno, od ručně kreslených reklam Hladce oholen - dobře naladěn: Čepelky MAKA! přes minigrotesky s Laurelem a Hardym až po hlavní film večera. Na horních příslích žebříčku popularity neochvějně odolávaly Muzikantská Liduška, To byl český muzikant, Zoro mstitel a Královna Kristina s krásnou a tajemnou Gretou Garbo. Už to napovídá, že zahraniční repertoár byl, podobně jako dnes, drtivě americký. Vládlo mu melodrama a muzikál a hvězdy jako Keaton, Gable, Taylor, Gilbert, Rooney, Valentino, Fairbanks, Morton, Pickfordová, MacDonaldová a ovšem Fred Astaire. Naši si tenkrát ale v té konkurenci vůbec nevedli špatně, dokonce získávali u publika často body navíc. Hlavně ovšem Vlasta Burian, Jindřich Plachta, Hugo Haas, Jára Kohout, Jarmila Kšírová, Adina Mandlová, Jaroslav Marvan, Franta Paul, Nataša Gollová, Věra Ferbasová, Hana Vítová, lidová Antonie Nedošínská i moderní civilní herectví Karla Högra nebo Jiřiny Šejbalové - a to jsem ten výčet pochopitelně ještě zdaleka nedokončil. Zaručeným artiklem byly hudební komedie, přičemž s převahou vedla hvězdná trojice Stelibský - Beneš - Jankovec. Jejich písničky se většinou už druhý den po premiéře pískaly při práci a třetí den improvizovaly u tancovačky. Sešitová vydání šlágrů jako Podej štěstí ruku nebo Praha je krásná kolovala mezi muzikanty tak živě, že se brzy rozpadala na stránkový cimprcampr, ale to už je stejně uměli všichni nazpaměť.


Navštivte i Herálec ve fotografii a naši stránku na Facebooku↗



Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky.

top