Herálec
(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá)
Než vyrosteme, připadá nám všechno nevšední a nadmíru velké: vzdálenosti v prostoru i času, schopnosti a privilegia těch starších. S přibývajícími lety se vesmír našeho dětství zmenšuje, ale tak jako ve vesmíru skutečném, přitažlivá síla jeho nepatrností roste a zaměstnává naše myšlenky stále víc. Zdá se, že od nepaměti podléhají tomuto jevu bez rozdílu všichni, kdo dosáhnou určitého věku, vědomě i nevědomky, zato ale naprosto spolehlivě.
Kdysi, hodně dávno, jsem si myslel, že sepisování vzpomínek způsobuje trochu pošetilá iluze starších ročníků o jedinečnosti lepšího světa, který s nimi odchází. Dnes vím skoro jistě, že každý věk má svoje iluze a bylo by mnohem pošetilejší nehlásit se k nim. Ostatně, tuhle knížku píšu především proto, že mě to těší, a svět, který jsem zažil, si pár vzpomínek určitě zaslouží. A ať už člověka osud přenese třeba až do Šangrilá, na pohádkový konec naší jinak skrznaskrz prozaické civilizace, anebo jinam, kde si ani supervynálezy neporadí se superprázdnotou života, myslí tím raději spíš na javory před heráleckou rychtou, na vyhřátou kocandskou stráň, na utěšené lesní paseky a hřiby sináky nad Rumpoltovým rybníkem. A je mu přitom dobře.
František Sláma, 1935 S bratrem Miroslavem, předválečná léta
Herálecký rok
V květnu nastal čas večerních mariánských pobožností. Snad nikdy během roku nebyl kostel tak plný a snad nikdy netěšilo otce víc jeho varhaničení. Všechno bylo mnohem volnější, mohl uvést i vlastní kompozice a měl skvělé publikum. Po májové se totiž skoro nikomu nechtělo domů - nebyla televize, stmívalo se jen pomalu a po měsících plných lezavé zimy dalo se konečně i v Herálci tušit léto. Jak by řekl můj děda ptáčník: dostavilo se s kvíčalami, a proto nikdy netrvalo dlouho, ale přece jen bylo tu. Mladí, co se s tichým souhlasem rodičů spárkovali o čarodějnicích, chodili teď pilně nejen na májové, ale taky na kocandskou stráň, kde kluci varhaníkovi ( já s bratrem Jaromírem) hráli na kytaru a zpívali tehdejší šlágry: Stelibského, Jankovce, Beneše, Nováčka, Vacka - zkrátka všechno, co k nám z „tyláčku" a z velké operety v Praze dorazilo v ošoupaných sešitových vydáních nebo co jsme právě odposlouchali ve svrateckém kině. K našim stálým posluchačům se občas připojili i starší Herálečáci, kteří s prvním hezkým počasím pravidelně vyráželi na korzo mezi kostelem a Kocandou.
Snad žádný svátek roku neznamenal takový nápor na oči a uši jako herálecká pouť (pro místní „pout") o Božím těle. Týden před ní přijela do Herálce početná rodina Vocáskova s houpačkami, řetízkovým kolotočem a střelnicí, tedy s „rajčůrem", jak se všem těm zařízením u nás - nijak hanlivě - říkalo. Zalítat si na rajčůru a udělat, za všeobecného povzbuzování přítomných a vřískotu holek, alespoň jednou stojku na houpačce - to nebyla ani tak záležitost omladiny jako spíš heráleckých mužských. Jejich bravura ve mně odmalička budila podezření, že se celý rok na všech poutích v okolí na tuhle akrobacii důkladně připravovali - břevna praskala, šrouby skřípěly a my kluci jsme trnuli, že se už už všechno utrhne a sesype včetně cvičence dolů mezi nás. Na žádných sokolských ani orelských akcích se kupodivu nikdy nikdo takhle netrumfoval. Mě ale k rajčůru vábilo odjakživa něco jiného: muzika. Provozovala se tu na několik způsobů - byla tu hrací skříň na kliku, kterou o přestávkách pravidelně střídal flašinet starého pána, a pak - večer mezi sedmou a desátou - ovšem i Vocáskovic kapela: principál a jeho syn Franta se zlatým zubem hráli na trumpety, Pepek Vocásků na harmoniku (klávesovou!) a korpulentní paní principálová tloukla pozoruhodně buben. Jejich břeskný fortel mi nejvíc utkvěl v paměti v tehdy ještě zbrusu novém šlágru na způsob Což ten můj miláček ... nebo možná docela jinak, nevím. Slova už jsem zapomněl, ale dodnes slyším suverénní pá pa dy ta dá da a dodnes taky vidím, jak páně Vocáskova rozšlapaná bota muzice s vervou udává takt. Vocáskovi patřili k Herálci, co moje paměť sahá. Taky se o nich mluvilo jako o domácích, nejvíc asi tenkrát, když jedna jejich příbuzná utekla zničehonic na začátku pouti s majitelem sousední střelnice a šofér pan Tlustý po ní pak se svým autobusem pátral v kraji. Ke cti mých rodáků musím dodat, že z toho nikdo neměl škodolibou radost, ačkoli se asi klevetilo dost a dost.
Boží tělo bylo - evidentně kvůli zmíněným pouťovým atrakcím - jediným svátkem v roce, kdy moji rodáci promeškali dokonce i začátek odpolední tancovačky. Neznamenalo to ale, že zapomněli i na všechno ostatní, co se v ten den sluší a patří. Pro slavnostní průvod se na významných místech v obci stavělo vždycky několik oltářů, vlastně spíš dřevěných budek z nahrubo opracovaných prken, které by bez zelených haluzí, rozmuškátů a pivoněk vypadaly všelijak. Co oltář, to jedno zastavení poutníků, pozdvihování monstrance a modlitba. Před průvodem šla Halfářova orelská muzika, za ní farář pod vyšívanými nebesy a pak tety a strýcové, ministranti se zvonci, spárkovaná omladina a otcův sboreček, který při každém zastavení předzpíval nějakou kostelní písničku. Ačkoli byly oltáře umně rozmístěny po celé trase od rychty přes Brázdův statek až po Hanušovu hospodu a „vorlovnu" u Fány Lokmajstrové na Čechách, stával se pokaždé vrcholem celého putování starý herálecký most. Přesně v jeho půli, na pomyslné hranici Čech a Moravy, pozdvihl farář - pamětliv ošemetné rivality protilehlých břehů - monstranci na obě strany. A taky nějak výš a obřadněji než jindy. Dechovka zahrála slavnostní fanfáru a tomu všemu nasadili korunu kluci se zvonci: běsnili jako o život, protože dobře věděli, že tohle sólo je odjakživa hlavně jejich.
S příchodem léta nastal v Herálci čas cvičení, šibřinek a „výletů": měli je orlové, sokolové, chalupníci, myslivci, hasiči na Čechách a na Moravě. Jejich výlet se konal většinou v červenci a těšil se největšímu zájmu, snad proto, že ani ta nejstarší, revmatismem prolezlá teta nemusela mít obavy z kdovíjaké štrapáce. Cílem byl tradičně kraj lesa zvaný Moravská obec, možná ani ne kilometr za posledními heráleckými chalupami, a příprava výletu byla v očích široké veřejnosti od nepaměti činnost zasloužilá a veskrze zodpovědná. Zkušení dobrovolníci nejdřív pilně a houževnatě urovnávali terén motykami, dokud z něj nevyčarovali utěšený plácek velký jako malé políčko a rovný jako mlat. Netrvalo dlouho a stálo na něm pódiátko z čerstvé kulatiny a ohoblovaných prken od loňska - nikoli ovšem, aby na něm někdo řečnil, ale jako taneční parket. To proto, že sváteční střevíce nikdy nebyly za babku, na což mysleli v Herálci nejen ženské, ale kupodivu i mužští - tím spíš, že to pro některé z nich byly vůbec boty jediné. Na kraji cesty kynula směrem k obci nezbytná slavobrána Vítáme vás ! a k ní se skromně, ale rovněž pohostinně družily úzké prkenné lavice a stoly předzásobené proviantem. A protože i otcova muzika byla tou dobou už v plné polní, mohl průvod seřazený před hasičskou kolnou vyrazit. V jeho čele ovšem drobounký všudypřítomný velitel hasičů pan Gregor-„Kubiš" v oslnivé helmě a běloskvoucí naškrobené uniformě, sekyrku umně vetknutou za pasem. Za ním praporečník se státní vlajkou, hasičský sbor a potom muzikanti, strýcové, tety, omladina, dál čile rozvíjející konverzaci navázanou o masopustu, činovníci místní i přespolní a jiní a další, kdo se připojili, než průvod došel za humna. Po hymně, slavnostním tramtadadá dadadá dadá a prvních kouscích pro poslech se začalo tancovat. A tancovalo se při měsíčku i bez něj, dokonce i když krápalo víc než bylo zdrávo. Teprve hodně velký liják dal signál k ústupu do strategického zázemí Hanušovy hospody, kam se Moraváci v případech nouze stahovali stejně neomylně jako na druhé straně Svratky český sbor heráleckých hasičů do hostince u Jírů.
Hasičská slavnost, 1927 (fotografie z archivu heráleckých hasičů)
Jestli jsem na začátku napsal, že život na opačných březích Svratky většinou plynul v duchu tradičního moravsko-českého trumfování, pak je třeba dodat, že se naopak řady Herálečáků pevně semkly, kdykoli šlo o věc cti celé obce. Tou bylo bezesporu každé hasičské cvičení, tehdy vlastně veledramatické klání, na které se k nám sjížděly hasičské sbory z Vortové, Chlumětína, Fryšavy, Svratky a bůhví odkud ještě. Celý Herálec žil tou událostí už alespoň o týden dřív, od chvíle, kdy u Hanušů nebo u Denků hasičský výbor podrobně prodiskutovával připravenost mužstva a techniky a - hlavně - tajně určil stavení, kde bude „jako hořet". Majitel té nemovitosti se věru neměl na co těšit, což se všeobecně vědělo, a bylo tudíž velmi těžké přesvědčit někoho, aby se obětoval v zájmu obecného a obecního blaha. Myslím, že především proto padla nakonec volba většinou na budovy veřejné: obecní úřad nebo školu. Krom toho proběhlo cvičení vždycky o prázdninách, a tak stačila promáčená střecha a zdi do září přece jen trochu vyschnout. Divácky vděčná, hlavně pro nás kluky, byla další fáze přípravy: kontrola hasičské výzbroje. Krom žebřů, hadic, šroubení, háků a sekyrek k ní ovšem patřila i pravá nefalšovaná pečlivě udržovaná stříkačka na ruční pumpování, chlouba všech hasičských generací, co jsem jich v Herálci zažil. Během přípravného týdne vyrážela každodenně z hasičárny k potoku a zpět, to vše na lidský pohon, tedy samotěhou, jak se u nás říkalo, přičemž byla každá strategická fáze přesunu diváky pozorně sledována a posléze rozebírána u piva. U potoka se už taky uzavíraly první sázky: i ten nejmenší Herálečák totiž věděl, že vyhrává právě ten sbor, který jako první „dostane" vodu - a to nebyla záležitost nijak snadná. Herálečtí hasiči byli ovšem chlapáci trénovaní dřinou v lese, a i když třeba zrovna moc nevyrostli, přetrumfli v tom okamžiku pravdy hladce všechny přespoláky. Já si alespoň nevzpomínám, že by na domácí půdě někdy prohráli. Dva nebo tři na každé straně stříkačky, pumpovali s takovou vervou, až z nich lítaly kapky potu a žíly na rukou jim pracovaly jako provazy.
Opilí únavou a přemírou štěstí se pak herálečtí borci scházeli tam, kde se i jejich soupeři právě chystali spláchnout trpkost porážky: u Hanušů. A protože tamější pivo bylo odjakživa jako křen a duše hasiče je velká a přející, rozklenula se brzy nade všemi duha míru, přičemž vítězové padli ovšem pod jejím obloukem obvykle jako první. V ten den snad nebylo Herálečáka, který by se nedmul pýchou, a my muzikanti jsme museli hrát jedno sólo za druhým. Možná jen ženské trochu reptaly, že musely odložit praní, protože jim „stávky" na potoce vzaly vodu.
Každý ale věděl, že hasičská cvičení nejsou jen tak nějaký „zbůhdarmapodnik", aby se mužští předvedli v parádních uniformách. Za mého mládí hořelo v Herálci často i několikrát za rok, a protože skoro každá chalupa a kolna byla dřevěná a oheň se větrem bleskurychle šířil, záleželo jen a jen na hasičích, kdy a jak to dopuštění skončí. Ani jednou se nestalo, že by selhali, a bůhví, že přitom riskovali dost a dost. Dodnes mám před očima divokého Jarina Zelených, občanským povoláním drvaře, jak bravurně šplhá mezi plameny po trámoví a neohroženě balancuje na hřebeni, aby sekyrou shodil hořící krov. Jako by ho nebezpečí jen šprajcovalo, jako by doma neměl ženu a kupu dětí. Zdatně mu přitom ovšem sekundovali bratři Honza a Dolfík Musilů-„Hanáků", pan Batinič nebo Josef a Lojza Hamáků-„Hanychů": chvíli na střeše, chvíli uvnitř v chalupě, pak zase u stříkačky vystřídat ty, co se upumpovali do nevědomí. Zatímco jedni napínali svaly, aby strhli komín, ti druzí ještě vynášeli nábytek a peřiny a další zas polévali okolní dřevěnice, aby oheň nepřeskočil. Všudypřítomný pan Kubiš akci rázně koordinoval. Nikdy jsem nezažil, že by herálečtí hasiči oheň nezvládli. Nikdy taky neudali chudáka, který si svou rozdrchanou slaměnici zapálil sám, v naději, že ji pak za pojistku trochu vylepší. V Herálci to bylo téma dost oblíbené a každý zkušený hasič by byl patrně mohl hodně vyprávět a občas dokonce s jistotou věštit předem. Tak se jednou na zkoušce kapely zahleděl náš první klarinetista prorocky oknem ven a po chvilce zamyšlení pronesl: „Myslím, že zítra bude hořet." Místo si tipnul úplně přesně, i když hořelo až o dvě noci později. Jinak si ovšem herálecká laická veřejnost vyprávěla o ohni a udatenství místních hasičů skazky náramné, až neuvěřitelné. Třeba jak jeden červencový požár málem zničil půlku vesnice a zastavil se kousek od fary, jak žár bylo cítit až na rybníku a vzduchem létaly eternitové tašky. Nebo jak jednou musel zoufalý domkář zapálit během jedné noci dvakrát, když první oheň jeho neinformovaný soused přičinlivě včas uhasil.
Zatímco bály, pouť a hasičská cvičení se s neochvějnou pravidelností každý rok opakovaly, vyskytly se i události, které se zapsaly do historie Herálce jen jednou. Zato však nezapomenutelně. Tak se jednoho dne u nás objevil malý cirkusový stan s nápisem Zápasy v ringu a v něm zvláštní dvojice. Popravdě řečeno, naši pozornost neupoutal ani tak postarší čilý pán, který vystupoval střídavě v rolích režiséra, kouče, soudce a sportovního komentátora, jako spíš jeho společnice. Neuvěřitelně odvážný byl už samotný její dres: lesklé černé boxerské trenýrky, boxerské boty a obří rukavice, tepláková bundička, která měla co dělat, aby obepnula nádherný hrudník a ramena. Nad tím vším nevídaný afro účes se spoustou černých roliček a pár bystrých očí, které naznačovaly, že si jejich majitelka hned tak s někým nezadá. Něco mezi Gustavem Frištenským a Juditou Čuprovou. Patrně právě z toho důvodu přitahoval malý stan za Gregůrkovou hospodou jako magnet. Jistěže nikoli ženské, nýbrž mužské publikum. Místní staváci, kteří se nechali zmást jinak docela subtilní postavou řečené Judity, uvítali nadto i možnost ukázat svoje svaly a připsat si po vyhraném zápase na konto velmi lákavou sumu celých dvaceti korun. Jenže... - až moudrost získaná tvrdým nárazem na tupý předmět vám napoví, že v životě je za každou neodolatelnou šancí nějaké jenže. Tentokrát to jenže bylo boxerské umění Juditino, neuvěřitelná práce nohou, jak by možná řekl Josef Laufer, a neodbytná všudypřítomnost její pravačky. Tak i ti nejzdatnější z Herálce a okolí vydrželi jen pár vteřin a, pokud si alespoň vzpomínám, nebylo mezi nimi nikdy vítěze. Dlužno ovšem poznamenat, že si Judita zachovala i v takových okamžicích klidnou nezúčastněnost profesionála a netupila poraženého zdrcujícím pohledem, ačkoli před zápasem bylo pohrdavých poznámek na její adresu naopak dost a dost.
Herálec v roce 1923
Nikdy taky nezapomenu, jak se jednoho dne zničehonic snesl na louce pod lesem všeobecně zvaným Otrok vojenský dvouplošník. Bylo ho vidět zdaleka, už když šel na přistání - tenkrát jsme ještě netušili, že nouzové. Pilot totiž hrozivou situaci hladce zvládl, načež sňal koženou kuklu, vyhoupl se elegantně ven a věcně se zeptal obdivně ztichlého davu, kterým směrem že je nejbližší pošta. Bylo to něco mezi cirkusovým číslem slavného Waldo Peppera a přistáním Apolla v kraji, kde dosud dálkový vzdušný kontakt se světem obstarávaly jen kvíčaly a další stěhovavé ptactvo. - Od té doby jsme takových okamžiků zažili několik, i když větrná a zamračená Vysočina byla už mezi prvními provozovateli leteckých dopravních linek proslulá jako Bermudský trojúhelník a většinou se jí vyhýbali. Vzpomínám si, že i od nás z Herálce se chodilo na lidové pouti do Oldříše, na památku těch, kdo katastrofy nad Vysočinou nepřežili.
Začátkem třicátých let dorazily i do Herálce zvuky z étéru. Záměrně říkám zvuky, protože první rádio, které jednoho únorového večera postavil pan řídící Musil do okna, vyžadovalo hodně trpělivosti a umu, než nás konečně přesvědčilo o svých kvalitách. Kdyby byl pan řídící v rámci osvěty těm, kdo se tenkrát u něj na dvorečku sešli, držel přednášku o světodějnosti a velké budoucnosti tohohle vynálezu, asi by naše řady brzy prořídly, až nakonec by se i ti zdvořilí tiše vytratili. Protože to ale byl chytrý pan řídící, věděl, že i osvětu je třeba správně načasovat. A tak to první, co jsme my Herálečáci v rádiu slyšeli, byl přímý přenos z mistrovství světa v ledním hokeji v Praze, zápas Československo-USA. Naši sice prohráli, ale tenkrát to tak nebolelo. Snad dík Josefu Lauferovi anebo proto, že jsme my, obyčejní Vysočiňáci byli prostřednictvím páně Musilovy „filipsky" vlastně poprvé na nefalšovaném hokejovém stadiónu při mezistátním zápasu. Krom toho jsme pak po nesmírně napínavém boji vyhráli nad sebejistými Rakušany, jejichž obránce Trautenberg byl postrachem všech protivníků. Naši - legenda zápasu Maleček, brankář Peka, Hromádka, Pušbauer, Tožička, Dorasil, Cetkovský, Mattern, Michálek a další - se stali mistry Evropy a ovšem národními hrdiny. To způsobilo, že se o hokej začala zajímat i ženská polovina Herálce, Češi i Moraváci, sokolové stejně jako orlové, Gregorův konec, Hať i Kocanda, drvaři, špejlaři, sedláci a dokonce i farář Straškraba.
Měl jsem asi velké štěstí, že v době, kdy jsem začal brát rozum, pronikaly ohlasy sportovních klání i do té nejzapadlejší vesnice, kde jinak svět o tři kopce dál připadal domorodcům vzdálený jako Grónsko. A že neopakovatelný Josef Laufer, ale ani ti ostatní, nikdy nezačínali své komentování ódou na fantastickou sumu, o kterou se právě bude zápolit. Nebyla sice televize, ale přesto by vám i ten nejmenší kluk do detailu popsal okolnosti, dramatické situace a uzlové momenty toho kterého zápasu. Řekl bych, že tohle lidové sportovní zpravodajství mělo svou poezii a napětí a existovalo dávno před vynálezem rozhlasu a dalších sdělovadel. Šířilo se rychlostí blesku od oficíny k oficíně, z koloniálu do hospod a domácností. Skoro každý vypravěč něco přidal: tu vyšperkoval výkon hlavního hrdiny novými kličkami a finesami, tu přimyslel zádrhel, až se posluchačům tajil dech. Velikost sportsmena nebo týmu tím narůstala do olbřímích rozměrů a neslušelo se poměřovat ji penězi. Ostatně, v oné době nádherné nevědomosti o nich ani evropský sport ještě mnoho netušil. Jistěže i Herálec magneticky přitahovaly hvězdy jako Ferrari, Chiron, Novolari nebo Caracciola, ale spekulovalo se spíš o tom, kdy k nám asi přijedou na Masarykův okruh, než o jejich pohádkových příjmech. Zato by i dnes asi každý z mé generace mohl dopodrobna vyprávět, jak Drobný nebo Zábrodský bravurně čarovali nejen s tenisovým míčkem, ale i s hokejovým pukem, s jakým výsledkem kdy hrály SK Slavia nebo AC Sparta na Středoevropském poháru, jak virtuosní kopačky měl židenický bek Černý nebo jak neopakovatelně kryl dvoumetrový obr Pepa Trousílek soupeřovy dělovky na naši branku. Když jsem měl později v Praze Strahovský stadion za rohem a mohl skoro denně na vlastní oči sledovat raketový start naší poválečné lehké atletiky, utvrdilo mě to v přesvědčení, že výkon ve sportu, stejně jako v muzice, motivují peníze mnohem méně, než by se na první pohled zdálo a než se všeobecně věří. Ať už je to „něco navíc" tvrdohlavost, nadšení nebo bláznovství, platí i tady slova naší Hrnčířovic babičky: Opravdu bohatý je ten, kdo si může dovolit dělat jen tak pro radost, za co se jinak platí tisíce. - Jen ty tisíce bych dnes poopravil na milióny.
Předválečné sportovní aktivity Herálečáků se ovšem neomezovaly jen na komentování ala Josef Laufer, veřejná sokolská a orelská cvičení a vystřihování fotografií z časopisu Stadión, který si tu a tam někdo koupil v galanterii starosty Sokola pana Řádka, nebo spíš půjčil od sousedů. Ale protože tu měli skoro všichni odjakživa hluboko do kapsy, šetřilo se i na sportování a vypadalo to někdy všelijak. Ti šťastnější třeba bruslili, ale jen na jedné brusli, což byl vždycky nepřekonatelný handicap při sestavování hokejového mužstva. Kolo měli skoro všichni, kdo museli dojíždět do práce, ale chovali se k němu s posvátnou úctou jako k živiteli rodiny. To automaticky znamenalo, že bylo pro jakékoli „zbůhdarma ježdění" přísně zapovězeno a muselo se rodičům uzmout tajně. A i když pak docházelo k rodinným dramatům a tresty bývaly občas středověké, čekali kluci i holky z širokého okolí v pořadníku, aby to alespoň jednou - byť jen pod rámem - mohli vyzkoušet. Ani lyží nebylo kupodivu v Herálci moc a nikdy se nekupovaly v obchodě. Většinou se prostě využila jakžtakž stejná ohoblovaná prkýnka a řemínek. Ti náročnější chodili do Svratky k panu Empengrovi, což byl v tomhle oboru mistr po celé Vysočině vyhlášený. My, kdo jsme lyže neměli, obdivovali jsme o to víc hajného pana Sáblíka. V jeho rodině, snad kromě paní Sáblíkové, jezdili všichni jako Toni Sailer nebo alespoň jako slavní Vysočiňáci bratři Fouskové.
Nejdostupnější, a po slavném římském finále asi i nejpopulárnější, byl ale v Herálci fotbal. Čutalo se na Rybníku a hlavně ovšem na farském, což bylo co do sklonu svahu fotbalové unikum široko daleko, a nic bych za to nedal, že se mohlo nejspíš čestně umístit i v Guinessově knize rekordů. Vyhrával pochopitelně vždycky ten, kdo jako první útočil s kopce, ale ty ostatní ta dřina alespoň zocelila. Brzy jsme nabyli dojmu, že při tak dobré kondici můžeme sehrát životní zápas s přespoláky - tedy s kým jiným než se Svratečáky. První nejistota zavládla, když soupeři prohlásili pohrdavě náš slavný fotbalový plácek za mrňavý a neregulérní. Hrálo se tudíž na jejich domácím hřišti a s jejich profesionální mičudou, nikoli s naším hadrákem. Rozdíl jsme poznali hned po úvodním výkopu a celková porážka byla drtivá.
Z rádia pana řídícího jsme se ovšem dovídali nejen o sportovních výsledcích, ale i o jiných událostech. O Amundsenově výpravě k pólu. O tom, jak byl habešský ras Kasa svými krajany za víření bubnů veřejně degradován a popliván, protože se vzdal Italům. O záboru Sudet, mobilizaci, okupaci. Jinak k nám ale zlé i dobré zprávy z velkého světa přicházely oklikou, a tudíž pomaleji - buď že je někdo zaslechl ve Svratce, anebo si je přečetl ve vypůjčených novinách. Braly se s rezervou, protože v Herálci vládlo celkem správně přesvědčení, že noviny jsou sice sedmá velmoc, ale novinářské řemeslo je často něco jako čarování na pouti. Utvrdil nás v tom zvlášť soudní proces, kterým po mnoho měsíců žili nejen Herálečáci, ale i celá Morava. Možná byl případ brněnského rady Velga skutečně kauza „neobyčejná a mysteriózní", jak se o něm psalo. Spíš bylo ale v povaze doby, že ještě vnímala jakoukoli násilnou smrt jako událost výjimečnou a burcující. Nadto vstoupila do hry krátce před koncem procesu, takřka za pět minut dvanáct, osobnost až šarlatánsky záhadná: advokát Loria z Londýna. Díky jeho výmluvnosti - a novinám - se během několika dní radikálně změnil poměr sil v jednací síni: z oběti se v Loriově podání stal tyran a despota, z vražedkyně zoufalá oběť manželského trojúhelníku. Banální vražda pro peníze byla rázem srdceryvným trhákem na pokračování, co se četl jedním dechem. Obdobně, skoro přes noc, se tehdy změnily i názory veřejnosti: i v té nejzapadlejší samotě s pěti popisnými čísly každý dík tisku věděl, že „přece ten Velgo byl darebák, který si nic jiného nezasloužil", a nad osudem jeho mladé ženy zaslzeli myslím občas i otrlí mužští. A tak díky doktoru Loriovi a zdatně sekundujícím dopisovatelům bulvárních i seriózních listů získal případ nádech téměř hollywoodské světovosti: Velgová, pro niž byl původně navrhován trest smrti, byla za velkého nadšení dam v soudní síni a uslzených čtenářek zcela osvobozena. - Případ Velgo byl snad jediné období, kdy se v Herálci denně kupovaly noviny, ačkoli se jinak šetřil každý pětník. Nic předtím ani potom tolik nezaujalo, ani Rašínova smrt nebo vyšetřování kolem Štefánikovy nehody, ani oblíbené písničkové náměty jako katastrofa na dolu Nelson, zřícení domu Na poříčí nebo kauza Otílie Vránské. Ve stínu soudního procesu s Velgovou zůstala i vysoká politika, i když i v ní bylo krve stále víc. Trochu se přetřásala vražda inženýra Formise, atentát na srbského krále Alexandra v Marseille, válka v Habeši a ve Španělsku. Ale ne moc - souvislosti byly zřejmé a mohly vést jedině k úvahám o neútěšné budoucnosti. A protože starostí měl každý i beztoho až až, pud sebezáchovy velel o těch vzdálenějších moc nepřemýšlet. I dnes ostatně, i když spíš už z jiných důvodů, bádá většina z nás o takových událostech mnohem míň než o skandálech a klípcích ze světa slavných. Žijeme prakticky a s povděkem přijímáme přehledně roztříděné pravdy a osvětové komentáře z globalizovaných sdělovadel. Jen brýle mámení jsou stále dokonalejší a jarmareční vyvolavače nahradila technika.
Myslím ale, že případ Velgo přitahoval moje rodáky i jinak: námětem to byl vyloženě napínavý dramatický kus - a divadlo a film měly v Herálci spoustu nadšených obdivovatelů. V nejstarších dobách k nám tu a tam zajíždělo potulné kino, kterému byla obvykle útočištěm orlovna Fány Lokmajstrové. Dával se Kříž u potoka a Ben Hoor, klasický němý program, při kterém jsme s bratrem hráli na housle. Kromě toho jsme taky někdy směli měnit kotouče, když byl mistr zrovna na pivu. Náš první film jsme tak nejen vychutnali několikrát zadarmo, ale ještě jsme si něco málo přivydělali. Sokolské kino ve Svratce - jedno z prvních na okrese - hrálo každý týden dokonce hned dva programy, v sobotu a v neděli. My přespolní jsme pochopitelně hltali všechno, od ručně kreslených reklam Hladce oholen - dobře naladěn! Čepelky MAKA! přes minigrotesky s Laurelem a Hardym až po hlavní film večera. Na horních příslích žebříčku popularity neochvějně odolávaly Muzikantská Liduška, To byl český muzikant, Zoro mstitel a Královna Kristina s krásnou a tajemnou Gretou Garbo. Už to napovídá, že zahraniční repertoár byl, podobně jako dnes, drtivě americký. Vládlo mu melodrama a muzikál a hvězdy jako Keaton, Gable, Tylor, Gilbert, Ronie, Valentino, Fairbanks, Morton, Pickfordová, McDonaldová a ovšem Fred Astaire. Naši si tenkrát ale v té konkurenci vůbec nevedli špatně, dokonce získávali u publika často body navíc. Hlavně ovšem Vlasta Burian, Jindřich Plachta, Hugo Haas, Jára Kohout, Jarmila Kšírová, Adina Mandlová, Jaroslav Marvan, Franta Paul, Nataša Gollová, Věra Ferbasová, Hana Vítová, lidová Antonie Nedošínská i moderní civilní herectví Karla Högra nebo Jiřiny Šejbalové - a to jsem ten výčet pochopitelně ještě zdaleka nedokončil. Zaručeným artiklem byly hudební komedie, přičemž s převahou vedla hvězdná trojice Stelibský, Beneš, Jankovec. Jejich písničky se většinou už druhý den po premiéře pískaly při práci a třetí den improvizovaly u tancovačky. Sešitová vydání šlágrů jako Podej štěstí ruku nebo Praha je krásná kolovala mezi muzikanty tak živě, že se brzy rozpadala na stránkový cimprcampr, ale to už je stejně uměli všichni nazpaměť.
Herálečtí na lásce, 30.léta. Poslední vpravo František Sláma
Chodit do kina bylo téměř výlučně záležitostí dorostu - nejen proto, že cesta stežníkem podél Svratky trvala poměrně dlouho, a byla tudíž pro kradmo se formující dvojice dobrou příležitostí k bližšímu seznámení. Podle dospělých Herálečáků byl biograf spíš lehkověrnou zábavou za hříšný peníz, jaká se pro hospodáře s hospodyní už nehodí - úvaha o to pozoruhodnější, že týž hospodář s hospodyní utratili na pouti s klidným svědomím stejný peníz při divoké jízdě na řetízkovém kolotoči.
Jiná věc bylo ochotnické divadlo, náruživě vyznávané všemi věkovými kategoriemi na Moravě i na Čechách. Ochotníci se těšili všeobecné úctě a vážnosti, jejich výkony se průběžně podrobně hodnotily a o některých se vyprávělo dokonce ještě po mnoha letech, když byl dotyčný ochotník už dávno nebožtík. Divadlo dávalo každému rovnou šanci vydat ze sebe to nejlepší a zároveň udělat něco pro obec. Třeba vyřezat a namalovat kulisy, ušít kostýmy, rozepsat role, secvičit muziku nebo alespoň obejít Herálec dům od domu a prodat co nejvíc vstupenek.
Když byla herálecká Tálie už všemi obletovaná primadona v nejlepších letech, soupeřilo o přízeň publika hned několik souborů najednou. Sokolové secvičovali v hospodě u Řádků, ale protože tam údajně neměli moc bytelné stropy, přesunuli se později do velkého sálu k Jírům. Jejich repertoár byl převážně klasický a vlastenecký, takže nikdy neměli nouzi o diváky. Zasloužil se o to vrchovatou měrou nejoblíbenější herálecký komik Jindra Sodomka z Baldoufa (což není šlechtický titul, udělený za celoživotní tvorbu, nýbrž nezbytný identifikační přídomek, vzhledem k tomu, že Jindrů Sodomků bylo v Herálci víc). Duchem všeho byl ovšem odjakživa sokolský režisér pan Kašpar (občanským jménem Bureš), kdysi faktor, taky malíř a náruživý divadelní ochotník, který snad ještě pamatoval hostování Markovy herecké společnosti a velikány jako Mošna nebo Vojan. Mezi Herálečáky měl obrovský nefalšovaný respekt a každý mu vždycky rád vypomohl. Sám ovšem vybíral repertoár, upravoval, aktualizoval, navrhoval scénu a nemilosrdně zkoušel.
Popíchnuti úspěchem sokolů, ucházeli se o přízeň Tálie i čeští a moravští hasiči a ovšem pochopitelně taky orlové. Zprvu jen vážnými duchovními kusy pod velením farářů Toncra a Straškraby. Zlom nastal, když se věci chopil jejich nástupce Menšík, milovník mariáše a první farář, kterého bylo vidět na veřejnosti bez kolárku. Přišel za mým otcem a z konzultace jasně vyplynulo, že je třeba zkusit docela jiný žánr než konkurence. A tak se konečně i do Herálce poprvé dostal muzikál. Byla to tuším tehdy slavná Uličnice a už při prvním pomyšlení na ni musel ochotníky nutně zachvátit děs. Leč nezachvátil. Otec obstaral partituru, upravil ji, rozepsal party, sehnal hráče a instrumenty a zahrál si dokonce roličku, kterou při pražské premiéře proslavil Jára Kohout. A zkoušelo se a pilovalo a trénovalo, až nakonec přišla ta chvíle, kdy se rozhrnula improvizovaná opona. Ohlas byl velký, což aktéry osmělilo troufnout si příště na muzikál Na tý louce zelený a další kusy.
Silnička na Brušovec, kde do dvacátých let cestařil František Sláma senior
Ve srovnání s dneškem slouží ke cti tehdejším časům a mým krajanům zvlášť, že pouhou konzumaci zábavy pokládali neomylně za záležitost dětinskou a přechodnou, hotového člověka nehodnou. Že po každodenní úmorné dřině měli ještě dost chuti, času a sil scházet se a vymýšlet, odhodit venkovský ostych a pitvořit se pro radost ostatním. Nenechat se odradit neúspěchem a necouvnout před překážkou. A ať už kdy jejich snahy dopadly jakkoli, beru do ruky pomyslný klobouk a hodně hluboko před nimi smekám.
(Pokračování)
Více o Herálci: Fonotéka, Fotografie a dokumenty.
Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno.