Herálec

Než vyrosteme, připadá nám všechno nevšední a nadmíru velké: vzdálenosti v prostoru i času, schopnosti a privilegia těch starších. S přibývajícími lety se vesmír našeho dětství zmenšuje, ale tak jako ve vesmíru skutečném, přitažlivá síla jeho nepatrností roste a zaměstnává naše myšlenky stále víc. Zdá se, že od nepaměti podléhají tomuto jevu bez rozdílu všichni, kdo dosáhnou určitého věku, vědomě i nevědomky, zato ale naprosto spolehlivě.

Kdysi, hodně dávno, jsem si myslel, že sepisování vzpomínek způsobuje trochu pošetilá iluze starších ročníků o jedinečnosti lepšího světa, který s nimi odchází. Dnes vím skoro jistě, že každý věk má svoje iluze a bylo by mnohem pošetilejší nehlásit se k nim. Ostatně, tuhle knížku píšu především proto, že mě to těší, a svět, který jsem zažil, si pár vzpomínek určitě zaslouží. A ať už člověka osud přenese třeba až do Šangrilá, na pohádkový konec naší jinak skrznaskrz prozaické civilizace, anebo jinam, kde si ani supervynálezy neporadí se superprázdnotou života, myslí tím raději spíš na javory před heráleckou rychtou, na vyhřátou kocandskou stráň, na utěšené lesní paseky a hřiby sináky nad Rumpoltovým rybníkem. A je mu přitom dobře.

Zvukový záznam z roku 1997: František Sláma o svém dědovi, heráleckém cestáři Františku Slámovi

František Sláma, fotografie ze svratecké měšťanky, 1935

S bratrem Jaromírem, předválečná léta

O čem se v Herálci vyprávělo...

Třeba o tom, proč je herálecký kostel na moravské straně a ne na Čechách. Původně měl prý totiž stát v místech, kde pak byla panská pila. Ale když se pokládal základní kámen, třikrát za sebou ho prý v noci někdo přenesl na Moravu. A tak se kostel nakonec postavil na protějším kopci při silnici na Žďár, odkud je tak krásně vidět daleko do kraje.

Vyprávělo se taky o Aloisii Štaubertové, co prý se z nešťastné lásky zastřelila a dodnes má na hřbitově u kostela hrob se zašlou fotografií v oválném porcelánovém rámečku. Byla to podle pamětníků mladá herečka z potulné společnosti, která měla právě produkci na sále u Valenů. Když chodili Herálečáci na hřbitov, vždycky se u hrobu zastavili a dávali tam kytičku.

Z generace na generaci se předávala strašidelná historka o Javůrkovi a Jeřábkovi. Podle jedné verze to byli koňští handlíři, co hráli u Řádků až do půlnoci ferbla a měli náprsní tašky nadité penězi. Mohutně se posilňujíce kořalkou, vyrazili pak údajně lesem směrem na Nové Město, načež se pohádali a jeden druhého ve rvačce zabil. V těch místech stojí od té doby železný křížek a taky se tam tak říká. - Jinak mi to nedávno vyprávěl znalec herálecké historie, mlynářův potomek František Hamák, který to zas kdysi slyšel od ševce Vébra. Jeho příběh je ještě drsnější, a tudíž pravděpodobnější, a jde v něm o boty: Jeřábek byl krajánek v Rumpoltově mlýně, kam Javůrek, vandrovní z Košínova, jednou večer přišel požádat o nocleh. To ale neměl dělat. Nebo si alespoň neměl brát na cestu fungl nové boty, ušité podle nejnovější módy u kteréhosi mistra ševce až v Brně. Jeřábkovi ty boty nedaly spát, až nakonec Javůrka zabil a perka mu vzal. - Konec téhle verze neznám, zato ale z vlastní zkušenosti vím, že zima bez pořádných bot byla na Vysočině ještě horší než jinde. Většinou se nosily plstěné meltonky na zip nebo na přezky, spíš do mrazu než do mokra. Když mi bylo dvanáct, dostal jsem svoje první kotníkové baťovky. A líbily se mi náramně. Ještě větší sympatie jim ale projevoval náš Brok - polehával co nejblíž a při každé příležitosti je zasněně olízl. Při poslední fázi sbližování ohlodal v nestřeženém okamžiku kus pravé boty až k opatku, načež se stáhl do svého útočiště na půdě, aby kůži dobře strávil a vyhnul se případným lamentacím. Lamentace se tak částečně snesly na mou hlavu a bota musela do opravy k panu Librovi. Díky jeho kumštu vypadala záplata jako umělecká extravagance, dokonce myslím, že by se dneska za ten nápad draze platilo.

Z Rumpoltova mlýna jsou dnes už jen zříceniny, ale lesu u cesty na Fryšavu se pořád ještě říká Rumpoltovo pole, odjakživa tam rostly nejkrásnější kuřátka. Krom toho je v okolí Herálce ještě fungující Hánův mlejn, pod Brušovcem směrem ke Kocandě, a další, největší mlýn na cestě do Vortové a na Lhoty, co patřil starému Vodičkovi s dragounským knírem. Koupat se ale chodilo na Dolní konec, do Louk. Je to tam dodnes samá zátočina a vody po kolena, což taky vysvětluje, proč tehdy většina Herálečáků neuměla plavat.

Často se v Herálci povídalo o vysočinských malířích. O Jamborovi, o talentovaném Pruchovi, který zahynul ve svých osmadvaceti ve válce. A ovšem o Antonínu Slavíčkovi - vyprávělo se, jak se toulal po kraji nebo jak maloval v Kameničkách kulisy pro divadelní spolek. Později se kulisy dostaly do Komorního divadla v Hlinsku a myslím, že tam na té největší stěně nad schody visí dodnes. V divadle pak později pod názvem Výtvarné Hlinecko bývaly i výstavy Václava Špály, Jana Zrzavého, Karla Lidického, Josefa Čapka, Vincence Beneše, Jaroslava Gruse, Blažíčka, Dvorského a dalších. Rád jsem se na ně chodil podívat, kdykoli jsem se vracel z Prahy domů.

Orlovna (Komorní divadlo) v Hlinsku

Za Slavíčkem jezdili na Vysočinu i Hudeček, Preisler, Nejedlý, Zeyer, Masaryk. Chodilo se malovat na Volákův kopec, kolem Dědové, na Vyhnánov, Včelákov, Samotín, Křižánky, Filipov. Slýchal jsem vyprávět o hovorech s farářem Selicharem. A o debatách v malé kameničovské hospodě, kde se odjakživa dobře jedlo a pilo.

V otcově kapele hrál klarinet můj kameničovský kamarád Jarda Sodomka. Později studoval na Akademii u Otakara Nejedlého a (podobně jako Jaroslav Polanský z Herálce) byl členem jeho party, která jezdila se skříňovou vejtřaskou po Čechách. Ve vejtřasce se vařilo a spalo, a když pršelo, taky malovalo. Jarda už měl tehdy rodinu, přes víkend byl tedy na Vysočině, část týdne v Praze a potom zase na cestách. Jednou jsme se potkali u nás doma, slovo dalo slovo a on s potutelným úsměvem pravil: „Pojď se mnou, ukážu ti, kde bral Slavíček náměty." Šli jsme kousek pěšky, objevila se zabahněná loužička uprostřed chalup - Slavíčkův slavný rybník. Mistr na něj koukal přímo ze svého stavení oknem. Jiný námět: rybník Krejcar s široko daleko známou alejí větrem olámaných bříz, pohled pro Vysočiňáky tak všední, že by si ho dřív asi ani nevšimli.

Jaroslav Sodomka, Lom

Kousek dál bylo Hlinsko a Nasavrky, kde zase žili Kaván a Macoun. Toho jsem měl rád ze všech nejvíc. Ponurá bezvýchodnost, těžkomyslnost - tuhle Vysočinu neuměl nikdo tak jako on. Můj otec vypravoval, jak Macoun chodil v zimě po hospodách a maloval, aby měl na pití a něco k jídlu. Proto bylo prý nejvíc jeho obrazů v Hlinsku a okolí.

Své malíře měla i Svratka: jezdili tam každou sezónu například oba Bubeníčkové, Fiala a Cína Jelínek. A ovšem taky nakladatel Tuček z Prahy. Po něm pojmenovaná Tučkova cesta svrateckou Borovinou směrem k Herálci končila u lávky a pokračovala Musilovou cestou. Z místních svrateckých malířů byl asi nejproslulejší Hanych, který vystudoval Akademii, ale potom dál sedlačil. Potkával jsem ho, když pracoval na poli.

Antonín Sláma, Cesta

Otec často vzpomínal na svá klukovská léta, kdy prý v Herálci kantoroval bratr Jana Štursy. Ať už to ale byl kdokoli, učit uměl: díky němu místním klukům malování úplně učarovalo. Proto si otec později vybral učení u malíře pokojů mistra Hansvencla ve Svratce, což byl jediný způsob, jak si osvojit alespoň základy. Hansvencl neměl v širokém okolí konkurenci, a musel tudíž zvládnout spoustu zakázek. Každý den se vydával se svými dvěma učedníky - mým otcem a jakýmsi Frantou z Filipova - malovat po vesnicích, přičemž se kluci mořili na úvozových cestách s trakačem do vrchu naloženým všemožným malířským náčiním a barvami. Vraceli se pozdě večer, ale protože byl Hansvencl mistr velkorysý, bral s sebou učedníky do hospody na jídlo a později je dokonce nechával přespávat v pokoji místo na půdě na seně. Franta nicméně brzy učení nechal, otec vytrval. A nelitoval. Naučil se míchat barvy a v pokračovací škole potom perspektivu a všelijaké jiné fígle, o chození na štaflích ani nemluvě - dodnes ho vidím, jak suverénně krokuje světnici a náš Brok mu přitom neméně akrobaticky asistuje mezi barvou a patronami na nejvyšší šprusli. Zkrátka, u Hansvenclů získal otec dobrý základ pro malířské řemeslo a nikdy to mistrovi nezapomněl. Ještě dlouho potom, kdykoli byl v Herálci pout, poseděl starý Hansvencl u Valenů a pak se vždycky zastavil u otce. A dlouho se povídalo.

Antonín Sláma, padesátá léta

Otcova učednická léta - to byla ovšem i sama Svratka a její malíři. Scházeli se denně ve svrateckých hospodách Na Poště, U Matoušů, U Šillerů a chodili malovat třeba na strmý Karlštejn. Parta kluků, většinou tak v otcově věku, je tam vytrvale doprovázela a nosila jim do vrchu nádobíčko. Nejenže jim „čuměli do štětce", ale i vyzvídali, jak na to, a pak to taky sami zkoušeli. První věc, kterou otec namaloval, byla studie nějakého starého muže. Byl by ji potom mnohokrát snadno prodal, ale neudělal to ani v době největší nouze. I já ji dodnes pokládám za jednu z jeho nejlepších prací, ale vlastně ani nevím, kde skončila.

Uživit se v Herálci jako malíř pokojů nebylo tak snadné, jak to na první pohled vypadalo. Všichni, krom správců a tu a tam nějaké té hájenky, si většinou malovali sami a pro mistra posílali jen, aby za pětikorunu zarovnal malbu bordurkou. Nadto právě někdy v té době dostal otec ten šílený nápad, že se bude živit muzikou. Na nic jiného potom dlouho neměl čas a i k malování obrázků se vracel jen málokdy, třeba, když se mu na cestách s kapelou zalíbil nějaký motiv. Vydal se tam potom sám pěšky znovu, často i několikrát, za různého světla a různých ročních období. Malování mrzutě odkládal, když ho práce netěšila, ale stávalo se, že se k ní po letech znovu vrátil. Rád maloval i herálecké figurky - babky s roštím, muzikanty, hasiče na bálu, furberkáře před hospodou u Denků, řezníka Sádovského s jeho proslulým psím spřežením, kluky u potoka v Chaloupkách. A ovšem heráleckou pouť (čili pout) s kolotočem a slavný zápas v ringu „Judita Čuprová kontra zbytek světa" v cirkusovém šapitó za Gregůrkovou hospodou. Ale o tom už jsem psal.

Největší část obrázků otec rozdal v Herálci jen tak lidem pro radost. Malování na objednávku se dlouho odhodlaně bránil, ale v té době měli rodiče velký dluh u Raiffeisenky, protože stále ještě spláceli náš domek na rybníku, a peníze byly zoufale potřeba. Jednou vzal můj bratr otcovy obrázky do nemocnice v Brodě a zjistil, že mají ohlas. Zájemci pak byli i v Hradci, Pardubicích, Brně - dokud nedošly otcovy zásoby barev, plátna a štětců. Byl jsem tudíž na rodinné poradě pověřen, abych v Praze sehnal nějaké malířské potřeby, což tehdy, za války, nebylo vzhledem k přídělovému zásobování nijak jednoduché. Tak jsem poprvé vstoupil do proslulého obchodu pana Janáčka na Národní třídě. Ten nejdřív nechtěl ani slyšet, ale když uviděl otcovy práce, všechno se změnilo. Nejenže dodal plátno, barvy a štětce, ale dovezené obrázky hned koupil a chtěl další. Tato spolupráce trvala až do konce války a byla by určitě pokračovala, ale to už otci zabírala většinu času zase muzika. Dluh nicméně během jednoho roku splatil.

Antonín Sláma, Únor

Byl jsem - stejně jako všichni Vysočiňáci - odmalička hrdý, že z mého kraje pocházelo tolik vynikajících výtvarných talentů. Obrazy těch nejslavnějších jsem na vlastní oči uviděl až během válečných let v pražských galeriích a soukromých sbírkách. Ale i v té nejchudší chalupě u nás se mohli už tenkrát pochlubit alespoň jedním zajímavým obrázkem Vysočiny - dědil se z generace na generaci jako vzácná památka spolu s vyprávěním o krajanovi, který ho namaloval. I herálečtí malíři, kterým jsem měl od předškolního věku to štěstí občas koukat přes rameno, měli každý svou osobitost. Většinou je lákal ještě i jiný kumšt, tak pan Bureš-Kašpar byl nadšený divadelník a Jaroslav Polanský hrál klarinet v heráleckých kapelách. Od padesátých let byla v mém rodišti pozoruhodných výtvarníků už celá řada. Rád bych připomněl alespoň dva z nich, kteří mi byli nejbližší.

Josef Špaček, manžel mé spolužačky Marie Valenové a velký znalec klasické muziky, měl šťastnou vyrovnanou povahu, která mu pomáhala zdolávat nesmyslné krutosti života a vnukla mu myslím i tu průzračnou barevnost, podle které ho na první pohled poznáte. Maloval prostě pro ty, kdo se umějí dívat nejen očima, a jeho Vysočina je spíš taková krajina jeho duše, ne drsná ani ponuře melancholická. Jako když vzpomínáte na dětství a všechno zlé zmizí. Kdo jiný by dokázal namalovat zimu na Valenově mostě jako on ...

Josef Špaček, Valenův most v Herálci

František Hamák - jedinečný vynálezce-univerzalista, na co sáhne, to mu kvete pod rukama, jak se u nás doma říkalo. Milan Munclinger by možná dodal: „Je permanentně moderní, protože o to vůbec neusiluje. Prostě jde životem a chrlí jeden nápad za druhým." Úžasná fantazie, tichý humor i lehká ironie. Člověk, který toho tolik ví a strašně nerad mluví. Hlavně o sobě. Maluje, teše, sváří, fotografuje, píše a krom toho má ovšem i své občanské povolání, všechno bez mrknutí stihne. Skvěle. Jeho představivost dávají do pohybu i ty nejobyčejnější věci, třeba ulomené hrábě. Má svůj svět, ale otevírá ho rád každému, kdo ho s ním chce sdílet: Vejděte, zasmějte se, popřemýšlejte. Moc rád si s ním povídám. Zná herálecké příběhy, figurky, místa, kde jsem byl jen jednou dvakrát, i když jsem většinu svého mládí prochodil pěšky. Objevil pro mě znovu moje rodiště, když jsem se tam po letech vrátil. I za to bych mu rád poděkoval.

(František Sláma: Z Herálce do Šangrilá, 2001 - Poslední vzpomínky, 2004)

František Hamák, z výstav v roce 2004 - 2007:

František Hamák: Herodes, pohár hořkosti s uchem

a ti ostatní...

Více o Herálci: František Sláma 1923 - 2004 (prezentace), Fonotéka, Fotografie a dokumenty.

Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno. Pro další informace otevřete prosím sekci Kontakt.

top