Josef František Munclingr - životopisná data
Významný český basbarytonista a operní režisér Josef František Munclingr se narodil 13. září 1888 v Nitkovicích u Litenčic na Kroměřížsku. Poté, co oba jeho rodiče zemřeli, vyrůstal u svého strýce Františka, který byl členem divadelního orchestru ve Lvově a hrál pod taktovkou L.Čelanského. V roce 1911 Munclingr absolvoval gymnázium, pak lvovskou konzervatoř (Konserwatorium Galicyjskiego Towarzystwa Muzycznego we Lwowie), kde jeho učiteli byli mj. Stanisław Niewiadomski a Mieczysław Sołtys. Zároveň navštěvoval přednášky na univerzitě a soukromě studoval výtvarné umění . Ještě jako gymnasista psal pro noviny (např. studie o české literatuře a moderním českém malířství) a pro kabaret. Byl také úspěšným karikaturistou, režíroval studentské divadlo, byl členem lvovského akademického pěveckého sboru. V jednom ze svých dopisů tehdy napsal: Pokušení jsou to tak mocná, že nejen nemohu, ale ještě ani nechci propadnout jen jedinému z nich.
Josef František Munclinger, Poznaň 1913
Zásadní obrat nastal, když mu - ještě před absolutoriem - nabídl Teatr Miejski ve Lvově roli Collina v Pucciniho Bohémě a poté i další významné basové party. Následovalo angažmá v Poznani, Krakově a ve Varšavě (Operní studio Piotrowsky, Teatr Wielki, Teatr Stoleczny, kde se v roce 1919 stal zároveň i šéfrežisérem opery). Hostoval ale i v pražském Národním divadle (poprvé jako Ramphis ve Verdiho Aidě), v Košicích, Plzni, Brně, Vídni, Berlíně, Cáchách, Budapešti, Paříži a v dalších evropských městech.
Mezi členy lvovského akademického sboru - JFM ve druhé řadě, první zleva
Zároveň ho stále více lákala práce režijní, zejména avantgardní inscenační techniky. Jeho debutem byly v roce 1915 Hoffmannovy povídky. Ve Varšavě založil i vlastní činoherní studio. O svých názorech a praktických zkušenostech z tohoto období publikoval řadu článků v předních polských odborných časopisech (Muzyka, Scena Polska) a vrátil se k nim i ve svých knihách Hercova tvář a maska (1940) a Hercova technika (1948).
V roce 1921-23 (?) Munclingr působil jako zpěvák a režisér nedávno založeného Slovenského národního divadla v Bratislavě a v Košicích. Se strýcovým přítelem Milanem Zunou zde mezi jiným režijně spolupracoval na známé premiéře Káti Kabanové (24.3.1923), kterou sám Leoš Janáček označil za naše „dosud nejlepší provedení". S ohlasem doma i v zahraničí se setkalo také nastudování Hoffmannových povídek (premiéra 29.1.1922) s Munclingrovými expresionistickými dekoracemi a scénickými efekty.
V Bratislavě se Josef František seznámil se svou ženou, herečkou Lenkou Honty (v sezóně 1921-22 hrála např. titulní roli v Tajovského Matce, která měla příznivou odezvu u kritiky). Bratr Lenky Honty, fotograf a malíř Tibor Honty spolupracoval s J.F.Munclingrem a později i s jeho synem Milanem na řadě uměleckých projektů.
Lenka Honty vítá v Bratislavě jménem členů Slovenského národního divadla Aloise Jiráska, 20.léta
Po úspěšném hostování ve Vídni podepsal Josef František Munclingr smlouvu s vídeňskou Státní operou. Téměř vzápětí však reagovalo i pražské Národní divadlo. Nový šéf opery Otakar Ostrčil nabídl Munclingrovi angažmá jako sólistovi a režisérovi. To rozhodlo. V následujících dvaceti pěti letech (od roku 1925) Munclingr významně spoluutvářel styl české operní scény; spolupracoval zejména s Otakarem Ostrčilem, Zdeňkem Chalabalou a Milanem Zunou. Vytvořil na sto šedesát rolí a desítky režijních inscenací. V souladu s ostrčilovskou dramaturgií se zaměřil především na české autory a soudobou hudbu, ale významnou součást jeho práce tvořila i velká díla klasického světového repertoáru.
JFM se členy Národního divadla, 40.léta
Jako režisér vycházel, podobně jako Robert Polák, Emil Pollert, Vladimír Wuršer, Hanuš Thein, L.Mandaus a další, z vlastních zkušeností zpěváka. Zároveň ale uplatňoval i své všestranné znalosti z jiných oborů (světlo jako hlavní významotvorný prvek scénického prostoru, důraz na psychologii postav a zcivilnění hereckého projevu, oproštění od popisného scénického stylu s cílem vytvořit prostor pro zpěváka a jeho individualitu - tzv. „prázdné" jeviště). Ve své praktické režijní práci jako první uplatnil některé technické novinky (např. filmovou projekci dekorací, zvukové aparatury).
Během příprav inscenace Zichovy Viny. - Zprava: JFM, Otakar Zich, Otakar Ostrčil, interpreti
Pracoval také ve stavovských hereckých organizacích: jako člen výkonného výboru Mezinárodní herecké unie, od roku 1928 jako člen představenstva Svazu českého herectva (v letech 1933-38 byl jeho předsedou), jako člen Státní divadelní rady. Spoluredigoval časopis Divadlo. Propagoval českou hudbu na zahraničních scénách (Janáček, Martinů, Ostrčil, Fibich). Překládal z polštiny, ruštiny, italštiny, němčiny a francouzštiny, publikoval řadu teoretických studií, psal libreta, s úspěchem vystupoval také koncertně (Mozart, Gluck, Schubert, Čajkovský). Své obrazy a scénické návrhy vystavoval v Praze, Varšavě a Paříži. Byl jedním z iniciátorů Svazu polských divadelníků a po desítky let neúnavně přispíval k rozvoji česko-polských kulturních vztahů.
S polskou herečkou Czwiklinskou
Po svém vynuceném odchodu z Národního divadla na počátku 50. let pokračoval Munclingr navzdory těžké nemoci ve své práci a pomáhal založit katedru operní režie na brněnské JAMU. Stal se také jejím prvním pedagogem - jeho žáky byli mezi jinými Lubomír Selinger, František Kunc, Emílie Zachardová, pozdější šéfrežisér opery bratislavského Národního divadla Branislav Kriška a šéfrežisér Janáčkovy opery v Brně Václav Věžník. Ten ho ve svých vzpomínkách charakterizoval takto: „...byl to vynikající pedagog a vynikající člověk, bral umění jako službu divákovi a autorovi. Velké etické hodnoty, smysl a poslání našeho budoucího povolání nám zpřístupnil takovým neodolatelným způsobem, že na to nelze zapomenout. Vytvořil v Brně vynikající inscenace oper; staly se mezníkem poválečné brněnské éry..."
Dopis Václava Věžníka a Branislava Krišky Josefu Františku Munclingrovi, 1954
Josef František Munclingr zemřel 31.října 1954 v Mariánských Lázních.
ROLE (výběr):
Dvořák: Marbuel; Lucifer (Čert a Káča) - Vilém z Harasova (Jakobín) - Vodník (Rusalka)
Fibich: Vitoraz (Šárka) - Stefano (Bouře) - Kajetán (Nevěsta Mesinská)
Foerster: Žitný (Srdce) - Rubač (Eva)
Janáček: Stárek (Její pastorkyňa) - Dikoj (Káťa Kabanová)
Jeremiáš: Předseda soudu (Bratři Karamazovi)
Kovařovic: Matěj Přibek; Koš; President soudu (Psohlavci)
Martinů: Bas (Špalíček) - Námořník (Julietta) - Vypravěč; Principál (Hry o Marii)
Němeček: Smrt (Rajská zahrada)
Novák: Vodník Ivan (Lucerna) - Arnošt z Pardubic (Karlštejn)
Ostrčil: Asoka (Kunálovy oči)
Smetana: Kecal (Prodaná nevěsta) - Malina (Tajemství) - Otec Paloucký (Hubička) - Chrudoš (Libuše) - Rarach (Čertova stěna) - Žalářník (Dalibor) - Wolfram Olbramovic (Braniboři v Čechách)
D'Albert: Moruccio; Tommaso (Nížina)
Beethoven: Rocco (Fidelio)
Bellini: Orovist (Norma)
Berg: Tovaryš (Vojcek)
Bizet: Zuniga (Carmen)
Boito: Mefistofeles (Mefistofeles)
Čajkovskij: Kočubej (Mazepa) - Gremin (Eugen Oněgin)
Gounod: Mefistofeles (Faust a Markétka)
Halévy: Kardinál Brogni (Židovka)
Korsakov: Varjažský host (Sadko)
Leoncavallo: Tonio (Komedianti)
Massenet: Hrabě de Grieux (Manon) - Správce (Werther)
Meyerbeer: St.Bris; Mareel (Hugenoti) - Kardinál; Bramín; Don Pedro (Afričanka)
Moniuszko: Stolník (Halka) - Zaklínač (Dziady)
Mozart: Sarastro (Kouzelná flélna) - Leporello; Komtur (Don Giovanni) - Osmin (Únos ze Serailu)
Musorgskij: Boris; Varlaam; Pimen (Boris Godunov)
Nicolai: Falstaff (Veselé ženy windsorské)
Offenbach: Lindorf/Coppélius/Dapertutto/Miracle (Hoffmannovy povídky) - Pluto (Orfeus v podsvětí)
Puccini: Collin (Bohéma) - Cesare Angelotti (Tosca) - Simone (Gianni Schicchi) - Bonz (Madame Butterfly)
Rossini: Basilio (Lazebník sevilský)
Verdi: Velký Inkvisitor (Don Carlos) - Ramfis; Velekněz (Aida) - Hrabě Monterone (Rigoletto) - Calatrava (Síla osudu)
Wagner: Král (Lohengrin) - Daland (Bludný Holanďan) - Wotan (Valkýra) - Hagen (Soumrak bohů) - Marke (Tristan a Isolda)
Weber: Kašpar; Poustevník (Čarostřelec)
Použité prameny:
- Josef František Munclingr: Hercova tvář a maska (předmluva dr.J.M.Kvapil). Praha 1940
- PhDr. Vladimír Procházka, CSc. a kol.: Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Academia, Praha 1988
- Československý hudební slovník osob a institucí. Praha 1963
- Články o Josefu Františku Munclingrovi v časopisech Divadlo a Hudební rozhledy
- Archiv Františka Slámy
Za podrobná životopisná data o působení Josefa Františka Munclingra na Slovensku zejména děkuji PhDr. Andreji Maťašíkovi z Kabinetu divadla a filmu SAV, šéfredaktorovi časopisu Slovenské divadlo.
JS
Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno. Pro další informace otevřete prosím sekci Kontakt.