Česky English
Archiv Františka Slámy > Karel Pravoslav Sádlo

Karel Pravoslav Sádlo

(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá a posledních rukopisných poznámek)

 

Karel Pravoslav Sádlo byl můj anděl strážný a někdy taky archanděl s plamenným mečem, který se mi v noci zjevoval a zvýšeným hlasem se ptal: „Proč jsi necvičil ?!!!" - Když jsem měl hodinu kolem oběda, dávali mi u Sádlů najíst. Krom toho mi pan profesor půjčil na dobu neurčitou své vlastní cello, noty a frak, seděl se mnou v lavici u prvních zkoušek na konzervatoři, domluvil mi angažmá v Novém divadle a taky mě poslal na letní tábor konzervatoře do Eše u Pacova, kde jsem si snad poprvé v životě neuvěřitelně zalenošil. Trávili jsme tam dny uprostřed hlubokého lesa filozofováním na kavalcích, hraním, chozením na houby a fotbalem a naštěstí jsme nepodléhali žádnému protektorátnímu osvětovému programu. Byli tam muzikanti (například členové budoucího Smetanova kvarteta Václav Neumann, Lubomír Kostecký, Jaroslav Rybenský a Antonín Kohout), ale i takoví baviči jako Jiří Vala, Luděk Kopřiva, Ferda Šafránek, Ladislav Ryšlink, Zdeněk Martínek, Erik Zámiš, Luboš Pistorius, Bóža Bezouška nebo Oldřich Musil. Nejvíc se ovšem o zábavu starali pánové Bezouška, Musil, Martínek, Kopřiva. Oblíbeným tématem bylo parodování jejich kantorů Jaroslava Vojty, Stanislava Neumanna, Jana Pivce (toho už uměli dokonale) a nejvíc pozdějšího národního umělce Václava Vydry. Samozřejmě taky vyprávěli vtipy, od vousatých až po takzvané kameňácké. Hlavně Luděk Kopřiva znal jednu epickou báseň s názvem, který radši nebudu zveřejňovat. Přednášel ji ve velkém stylu starých rapsódů s rozpřaženýma rukama a očima věštecky vytřeštěnýma kamsi do dáli. Zvlášť jsme oceňovali, že ve vypjatých pasážích nehnul ani brvou, zatímco náš smích se měnil v řev a noclehárnou to burácelo náramně. 

 

K.P.Sádlo ... a jeho poznámky v indexu konzervatoristy 

 

           

 

Karel Pravoslav Sádlo byl skoro stejně starý jako můj otec, narodil se 5.září 1898 v Praze. Měl dva bratry, starší z nich Miloslav byl violistou ve filharmonii. Tam jsem ho také později zažil jako důvěrníka orchestru, což byla funkce starobyle stavovská, ale nevděčná. Říkalo se mu Pane řediteli! a měl na starosti docházku, plán zkoušek, komunikaci s dirigentem a řadu dalších záležitostí. Sádlův praděd Jan byl kapelníkem v Liběšicích a naučil hrát i své syny Josefa a Jana, kteří později tragicky zahynuli na jednom muzikantském vandru nedaleko Oděsy.

K.P.Sádlo se nejdříve učil na housle u J.Brůhy a pak na cello u Josefa Srdínka. Stejně jako řada jeho současníků nalezl existenční zajištění u vojenské hudby a s ní musel někdy v roce 1916 narukovat. O frontě mi sám vyprávěl asi tak: „Když se člověk pro něco rozhodne, nesmí uhnout ani v nejvážnějších chvílích. Když jsem byl v zákopech a přes nás lítaly šrapnely, nevypadalo to na přežití. Kolem se lidi modlili, ale já jsem si řekl: Teď je ta rozhodující chvíle. Přežil jsem a moje přesvědčení se nezměnilo." - To mi vyprávěl, když se dozvěděl, že můj otec je varhaník, ale vlastně bezvěrec, i když se mu to matka tu a tam snaží vymluvit a občas dodá : „Co by tomu Pánbíček řekl !"

Po návratu z války studoval Sádlo na pražské konzervatoři ve třídě Jana Buriana; absolvoval v roce 1926 u Julia Junka Huthovými Variacemi s Českou filharmonií. Když se v následujícím roce po Junkově náhlé smrti violoncellové oddělení konzervatoře ocitlo v úzkých, byl to právě K.P.Sádlo, který ho přechodně zastupoval. Už za studií začalo jeho přátelství s Jaroslavem Řídkým↗: v roce 1924 Sádlo na absolventském večeru Řídkého kompoziční třídy poprvé provedl jeho Sonátu e-moll. Tato skladba je myslím v repertoáru cellistů dodnes, hrál jsem ji i já i všichni další Sádlovi žáci. Také Sádlovo známé nakladatelství postupně vydávalo všechny Řídkého skladby, až se skoro zdálo, že vzniklo vlastně hlavně pro tento záměr. Bylo to velkorysé gesto, ale Řídký si propagaci nepochybně zasloužil. Odměnil se Sádlovi tím, že napsal tolik věcí pro cello jako snad nikdo z jeho současníků - od jednoduchých miniatur pro začátečníky až po vynikající cellové koncerty a symfonii s koncertantním cellem. Jeho skladby byly zařazeny i do povinného programu interpretační soutěže Pražského jara. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších autorů cellové literatury u nás a nadto provedl celé generace žáků cellových tříd bezpečně celým vývojem, od prvních kroků až po absolutorium.

 

Na tradiční konzervatorní domácí hudební odpoledne" ve válečných letech navazovaly veřejné večery" v letech poválečných. - Třetí fotografie zleva: Program žáků Sádlovy třídy věnovaný životnímu jubileu Jaroslava Řídkého - Dole: Pro jeden z koncertů Českého komorního orchestru na festivalu Pražské jaro 1947 vybral Václav Talich i Řídkého Symfoniettu 

 

 

Typickým rysem K.P.Sádla byla nezměrná energie a všestranná aktivita. Spolu s houslistou Josefem Mickou založil v roce 1923 Mickovo kvarteto (Josef Micka, bratři K.P. a M.Sádlové, Jindřich Kott). Kvarteto studovalo pod vedením Ladislava Zelenky a stalo se impulsem pro vznik dalšího tělesa: Peškova, později Československého kvarteta (Josef Peška, František Vohanka, Jaroslav Svoboda, K.P.Sádlo). Znal jsem ho z válečných koncertů a mohu potvrdit, že bylo výborné. To už ale Sádlo doporučil na místo cellisty svého žáka Františka Smetanu, protože on sám v roce 1938 převzal po Bedřichu Jarošovi profesuru na pražské konzervatoři a kantořina ho úplně pohltila. Hrát ovšem nepřestal a podobně jako Václav Talich rád objevoval pro publikum violoncellové novinky i staré české skladby (v roce 1937 poprvé provedl Myslivečkův Koncert C-dur). Dařilo se mu i jako organizátorovi, měl spoustu nápadů a neuvěřitelnou vůli. Očividně ho moc těšilo, když s jeho přispěním vzniklo něco nového nebo když uspěl tam, kde se ostatní předem vzdali. Krom toho publikoval, psal recenze a kritiky.

Ať už ale právě dělal cokoli, jeho čas a energie patřily celá desetiletí především jeho žákům. Jako pedagog neměl konkurenci, dokonce ani ve srovnání s jeho předchůdci Ladislavem Zelenkou a Bedřichem Jarošem. Vychoval ve své době většinu violoncellistů našich špičkových orchestrů a komorních těles i vynikající sólisty jako Františka Smetanu nebo Miloše Sádla-Zátvrzského. Měl zkušenosti jak s konzervatoristy a studenty AMU tak i s amatéry-nadšenci všech věkových kategorií, které vyučoval soukromě. Byl proslulý neomylným instinktem při vyhledávání talentů, ale také tím, že uměl v každém vyhmátnout jeho přirozené předpoklady pro ten či onen obor, jeho náturu, pozitiva i slabiny. A ovšem: využít toho při výuce. Jediné, co Sádlo nesnášel, byl nedostatek zájmu a pracovitosti. Asi celé generace znaly jeho oblíbený výrok: „Talent je přirozený předpoklad, ale  bez práce dlouho nepřežije." Neboli, jak hlásal reklamní slogan na našich konzervatorních indexech: Mistra dělá pilný cvik, noty dodá Kudelík.

Součástí Sádlovy vyučovací metody byly proto, zvlášť u začínajících, proslulé pracovní notesy, do kterých každý z nás musel zapisovat hodinu po hodině, co a jak jsme cvičili. To „jak" znamenalo, že se muselo při cvičení myslet - každý tak postupně dospěl sám ke svému optimálnímu způsobu a to se zase muselo projevit na výsledcích při hodině. Sádlo byl ovšem přísný nejen k sobě a svým žákům, ale i k dosud používané violoncellové škole, jak ji sám na sobě poznal u Buriana. Demonstroval nám to na konkrétních problémech, například na postavení levé ruky v palcové poloze. Zatímco dříve se učilo, že její postavení k hmatníku musí být vždy kolmé, což vyvolávalo v celé paži nepřirozené napětí, on prosazoval uvolnění ruky v každé situaci, i v palcové poloze. Kvůli zvuku, hlavně v kantiléně, nedoporučoval také extrémní používání čtvrtého prstu ve středních polohách, pokud to není technicky nezbytné. Nesnášel slyšitelné pomocné tóny při výměnách poloh - říkal, že mají existovat pouze v hráčově představě. Zejména v technických pasážích proto propagoval kvartové přehmaty, které tento nešvar vylučovaly. Podle jeho pedagogické metody, vydávané postupně tiskem, se učilo například na všech lidových školách umění. Tam, kde se jelo dál postaru, byl rozdíl patrný na první poslech.

To hlavní, co Sádlovi umožnilo stát se skvělým kantorem, byly ale myslím především jeho lidské kvality. Měl u všech žáků bez rozdílu obrovskou autoritu, ačkoli od zkoušek moc nevyhazoval. Mluvil málo nebo vůbec ne, když ale něco řekl, pak to byl zákon. Nikdy taky nemluvil o někom nepřítomném (ať už žákovi nebo kolegovi), byť třeba kladně. Hodina tu byla pro to, aby se hrálo, a vždycky se naplno využila, až po poslední minutu. Přitom Sádlo uměl rozlišovat priority, což nás taky naučil. Když měl někdo třeba dvojku ze sborového zpěvu, pravil: „A ty chceš být zpěvák? No tak!" Zažil jsem totéž, když mi nabízel místo v divadle Oldřicha Nového a já se zdráhal přijmout s tím, že nebudu moci tolik cvičit. Odpověděl rázně: „To nevadí, hlavně teď musíš trochu změnit způsob života a získáš praxi."

Jinak jsem měl ale před Sádlem ohromný respekt. Nikdy jsem se mu například neodvážil říct, že si pořád ještě přivydělávám hraním na tancovačkách s otcovou kapelou. Jednou jsme šli z konzervatoře ze zkoušky a kluci pravili: „Franto, zapal si taky, ty se snad bojíš starýho?!" I neodolal jsem a byli jsme právě uprostřed nejlepší zábavy, když se „starý" objevil na rohu ulice. Šel, jak bylo jeho zvykem, s hlavou nahoru, jako by se díval do mraků, a já si řekl: „Možná nic neviděl." A strčil jsem cigaretu do kapsy. Nicméně, když nás Sádlo už skoro míjel, pronesl jen tak mimochodem: „Františku, hoří ti kabát!" A měl pravdu, podšívka už byla propálená. - Podobné stresové situace jsme tu a tam prožívali asi všichni, třeba můj kolega Viktor Moučka díky své pověstné roztržitosti. Jednou jsem měl hodinu po něm a skoro jsme se právě míjeli na schodech, když vtom se obrátil a prchal zas nazpátek až do čtvrtého patra k bytu Sádlových. Ještě ani nedoběhl, už se otevřely dveře a z nich se vysunula ruka pana profesora se smyčcem. Jakmile se ho Viktor chopil, dveře zase bez jediného slova zaklaply.

Každý z nás věděl, že ať bude mít jakékoli problémy, Sádlo ho v tom nenechá samotného. Zažil jsem například, když jeho žáka Josefa Pražáka za války poslali do koncentráku, protože u sebe nechal přespat jednoho hledaného parašutistu. Pražák měl vzácné cello, které uložili u Sádla. Kdosi o cello projevil zájem, ale Sádlo kategoricky prohlásil: „Než se Pražák vrátí, na jeho cello nikdo hrát nebude." Jeho samotného pak na gestapu kvůli tomu vyšetřovali.

Za války jsem k Sádlovi do bytu v Křemencově ulici chodil v neuvěřitelnou dobu, například o nedělích v sedm ráno nebo o svátcích. A nechodil jsem sám, střídalo se nás tam hodně a lekce trvala třeba dvě tři hodiny. Když měla naše violoncellová třída mít koncert, pozval asi pět známých, kteří nám dělali obecenstvo. V rohu v pokoji naproti oknu měl stupínek, kde jsme přehrávali. A pak jsme na oplátku dělali publikum my. Sádlo byl jediný kantor, který si troufl udělat celý koncert jen s posluchači violoncellové třídy, a zcela zvláštní záležitostí byla jeho životní jubilea. I těch bylo totiž vždy dokonale využito k tomu, aby si žáci zahráli. Koncert se konal většinou v Městské knihovně a pan profesor sám sestavoval program tak, aby nikdo nemohl zůstat ladem. Řídký specielně pro ten účel zkomponoval zahajovací pětihlasou Zdravici, kterou často hrálo i několik desítek cellistů. Sešli se totiž většinou všichni: od absolventů po soukromé žáky, od nezletilých až po ty bělovlasé. Pan profesor sám secvičoval. Provedení dirigoval obvykle Řídký a taky Slávek Sádlo. Pak přišli na řadu sólisti. Vzpomínám si, že jsme na prvním večeru (k Sádlovým padesátinám) hráli Bachovy suity: já d-moll, Sádlův syn Slávek G-dur, Miloš Sádlo C-dur a František Smetana zřejmě Es-dur suitu. Jako nejmladší z nás hrál tenkrát Vlasta Velan Řídkého Sonátu. - K Sádlovým šedesátinám byly dokonce koncerty dva: jeden komorní, v Městské knihovně, a další v Rudolfinu. Tam hrálo ve Zdravici asi osmdesát cellistů. Ohlas byl takový, že pak už přibývali stále další, nejen z Prahy a nejen od Sádla: hráči z divadel, orchestrů, komorních těles, sólisti, vynikající doprovazeči, laičtí vyznavači cella i profesionálové, jejichž oborem byl ovšem docela jiný nástroj. Atmosféra „jubilejních" koncertů byla pověstná a pamětníci myslím vzpomínají dodnes.

 

         

 

       

K.P.Sádlo sledoval vývoj svých žáků během studia i po jeho ukončení, často měl pro ně novinové výstřižky s ohlasy na koncert nebo knížku s věnováním. - Vpravo: Ohlasy na koncert k Sádlovým šedesátinám

 

 

Když Sádlo předehrával, nikdy se nenechal strhnout k předvádění vlastní virtuozity. Zahrál frázi - například měkký nebo tvrdý nástup, to uměl velmi dobře až do pozdního stáří. Realizoval svoji představu na detailech jako inspiraci, nechtěl, aby ho žáci slepě kopírovali. Po hodině jsme si balili, mezitím přicházel další žák, a když jsme před odchodem pozdravili, utrousil Sádlo nepřítomně, už znovu mezi notami: „Nazdar!" Byl jsem tudíž zaskočen, když jsem jednou místo „Nazdar!" uslyšel: „Tak pojď!" Otevřely se dveře a v nich přívětivě zašvitořila maličká křehká paní Sádlová: „Slámečku, pojďte si s námi vzít!" Já se zdráhal - za války bylo jídlo v Praze vzácnější než peníze - ale Sádlo byl nesmlouvavý. Celý nesvůj jsem tedy zasedl ke stolu, kde byly tři talíře: dva se švestkovými knedlíky a jeden prázdný. Ten patřil paní Sádlové. Dodnes je mi hrozně, protože tuším, že se své porce vzdala kvůli mně.

Snad největší překvapení jsem ale zažil, když jsem absolvoval Akademii, a to při mém prvním absolventském koncertu ve velkém sále Rudolfina. Parter byl docela zaplněný, což zdaleka nebylo obvyklé. O to se ovšem zasloužil Sádlo. Koncert totiž tentokrát nepořádala AMU, ale HAU, čili Hudební a artistická ústředna, ještě agentura-profesionál ze staré školy. Vytiskla programy a z téhož štočku malé pozvánky, které Sádlo s několika řádky odeslal svým asi pětistům známým, většinou muzikantům. Aniž mi něco řekl, poslal tenkrát taky do Hlinska a do Herálce dopis, že jim absolvuje krajan a tak dál. A musel ho napsat asi víc než přesvědčivě, protože moji rodáci zareagovali neuvěřitelně. Organizace akce se ujal pan učitel Starý, z Herálce vypravili autobus a přijelo asi sto lidí. Jako dar přivezli obraz od mého někdejšího třídního ze svratecké měšťanky pana učitele Karla Balíčka. Když zasedli do prvních čtyř řad na balkoně, zachvátily mě mrákoty, že neuspěju a budu mezi svými krajany proslulý v úplně opačném smyslu. Naštěstí ale byl úvodní ceremoniel poměrně dlouhý a složitý, a tak jsem na trému trochu zapomněl. To, co se stalo potom, ji úplně rozehnalo. Obraz měl zřejmě přijít po první půlce koncertu. Ale jevištní manipulátor pan Blažek, jako by propadl jinak netypické roztržitosti, vyrazil s ním na pódium uprostřed Beethovenových Variací na téma z Judy Makabejského. Já strnul a snažil jsem se mu hlavou i různými momentálně nezaměstnanými částmi končetin naznačit jeho omyl. Pan Blažek dál tvrdošíjně kráčel vpřed, ne nepodoben zmíněnému biblickému vojevůdci. V sále už to pobaveně zašumělo. Nakonec vetřelce duchapřítomně zahnala do zákulisí až moje doprovazečka Zuzana Růžičková, dodnes vlastně ani nevím jak.

Ten večer jsme to pak šli ještě oslavit do vinárny Makarská, přičemž Sádlo zpochybnil všechny pověsti o své málomluvnosti. Moje matka byla v sedmém nebi nad všemi těmi komplimenty, a aby taky něčím přispěla, pravila: „To ještě ale nevíte, jak Fanda umí dobývat pařezy!" A byla neskonale šťastná, když Sádlo galantně odvětil: „Kdo umí, ten umí, od pařezů až po to cello." - Když jsme se loučili, zeptal jsem se, jestli bych k němu občas ještě mohl přijít pro radu. Chvilku se na mě zadíval a pak řekl: „Když se ti někdy zasteskne, rádi tě uvidíme." - Asi za půl roku nato jsem potkal paní Henychovou, klavíristku a moji krajanku ze Svratky, která spravovala muzeum na Bertramce. Navrhla mi, jestli bych si tam nechtěl zahrát, já přijal a spolu s klavíristkou Věrou Čanovou jsme - poprvé bez konzultace se Sádlem - připravili Beethovenův večer: variace F-dur, G-dur a Es-dur a dvě sonáty, C-dur a A-dur. Sádla jsem ovšem na Bertramku pozval jako prvního. Přišel si před koncertem popovídat a připomněl: „Příště mi to přijď přehrát." Za pár dní mi bez komentáře poštou poslal novinový výstřižek s recenzí. Víc už jsme se Sádlem o tom mém prvním kroku k samostatnosti nemluvili.

 

 

Za celých skoro jedenáct let, co jsme se znali, mezi námi došlo jen k jediné přestřelce. Bylo to při přípravě na Soutěž o cenu Hanuše Wihana, historicky první cellové klání Pražského jara, kam Sádlo všechny své posluchače od pátého ročníku výš opět nesmlouvavě přihlásil. Předsoutěžní přehrávání probíhalo nepřetržitě po celý rok, na hodině i na večírcích, většinou v Malém sále, kde se pak konalo národní i mezinárodní kolo. Navzájem jsme dělali jeden druhému publikum: když se přehrála skladba, Sádlo komentoval způsob interpretace, rozebral s námi vady a dal tip, jak na ně. Když jsem přišel na řadu s mým Boccherinim, vypadal nepřítomně. Ale hned po úvodním známém auftaktu mě rázně přerušil: „To není žádný akcent. Dal jsi v životě už někomu facku? Zkus to znovu a přežeň to. V sále to musíš několikanásobně přehnat." - Věděl jsem, že má pravdu, a on zas tušil, že nikdy nebudu žádný „dřevorubec", ale snažili jsme se mlčky oba názor trochu sladit. Nicméně já sice přidával, ale Sádlovi to pořád bylo málo. Nakonec jsem do toho „říznul" tak, že se překvapeně otočil, a když uviděl, jak to ve mně zajiskřilo odporem, usmál se, já taky, a bylo po bouřce. Nikdy už mě potom k ničemu nenutil.

Tehdy, v roce 1950, už jsem musel pořádně zabírat, hrál jsem ve filharmonii a krom toho jsem měl před absolutoriem na AMU. Věděl jsem ale, že o účasti v soutěži se Sádlem diskutovat nelze. Krom toho jsme se domluvili jen na jednom kole, a tak nebylo třeba studovat všechny předepsané skladby. Nad povinné penzum jsem měl připraveného jen Bacha, Preludium ze šesté Suity D-dur, a první větu z Dvořáka. Koncem dubna bylo národní kolo a v květnu se potom konala mezinárodní soutěž. V porotě zasedli krom K.P.Sádla cellisté Ladislav Zelenka, Váša Černý, Kazimierz Wilkomirski z Polska, Maurice Maréchal z Francie, Emanuel Brabec, koncertní mistr vídeňských filharmoniků, a proslulý Rus Semjon Kozolupov. Soutěž měla svá překvapení, patřil k nim i neúspěch některých favoritů. Mně Sádlo stanovil velmi prostý cíl: zkusit štěstí a trochu se rozkoukat. Díky tomu jsem ten den hrál v pohodě, a když jsem si sedl za plentu, připadal jsem si skoro jako doma při cvičení. Odehrál jsem, sbalil cello a šel  na zkoušku do filharmonie. O pauze za mnou přišel koncertmajstr od sekundů Stanislav Roesel a vyrazil mi dech, když pravil: „Večtomov má informaci, že jste prý nejúspěšnější Čech. Co vy na to?" A zvědavě se usmál, takže jsem získal podezření, že je to legrace. Pak ale přišel s bodováním Josef Pražák a nakonec Sádlo, celý rozzářený a úplně vyvedený ze své obvyklé formy - opustil dokonce svůj původní střízlivý plán a chtěl, abych v soutěži pokračoval. Byl jsem to já, kdo nás musel zase vrátit zpátky do reality a připomenout mu, že ani nemám připraveno celé penzum skladeb pro druhé kolo a i dosavadní výsledek že je stejně mnohem víc, než jsme čekali. Nakonec v soutěži absolutně dominovali Rusové, krok s nimi drželi jen žáci pařížské konzervatoře. Mstislav Rostropovič se dělil o první místo s Daniilem Šafranem, druzí byli Jakov Slobodkin a ani ne sedmnáctiletý Hubert Varron. Za nimi se umístili Alexej Lazkov a usměvavá Annie Laffra. Její drsný akcent se Sádlovi určitě moc zamlouval, ale o tom jsme spolu nikdy nemluvili. 

 

Vlevo: Soutěž o cenu Hanuše Wihana v roce 1950, porota (zleva: V.Černý, K.P.Sádlo, předseda poroty L.Zelenka, místopředseda poroty S.Kozolupov, K.Wilkomirski, E.Brabec a tajemnice D.Šetlíková - Uprostřed: diplom za 1.kolo soutěže s podpisy porotců - Vpravo: Vyhlášení vítězů soutěže (zleva: M.Rostropovič, H.Varron, J.Slobodkin, D.Šafran, K.P.Sádlo)

 

 

 

František Sláma o K.P.Sádlovi

K.P.Sádlo o Františku Slámovi 

 


  

Karel Pravoslav Sádlo (5.9.1898 - 24.8.1971) 

violoncellista, pedagog, editor a publicista

 

před rokem 1916    členem vojenské hudby v Jaroměři  

1916 (1917?)    odchází na frontu            

1919-1926    studium na pražské konzervatoři ve violoncellové třídě Jana Buriana, později Julia Junka

1923    zakládá spolu s Josefem Mickou smyčcové kvarteto konzervatoristů (studium repertoáru pod vedením violoncellisty Ladislava Zelenky)

1924    začíná působit jako editor; jeho nakladatelství Edition Sádlo propaguje především skladby současných autorů (Jaroslava Řídkého, Otakara Zicha, Jindřicha Ference, Josefa Machoně, Miroslava Krejčího, Jana Zelinky a dalších)

1925    pod názvem Technické studie vydává svou školu violoncellové hry, v níž - několik let před vydáním známých studií Joachima Stutschewského - formuluje metodiku výuky na moderních principech

1926    absolvuje konzervatoř u Julia Junka (na absolventském koncertu s Českou filharmonií a dirigentem Františkem Stupkou uvádí Variace na Schumannovo téma svého spolužáka Gustava Hutha)

1927    zastupuje Julia Junka jako pedagog na pražské konzervatoři

1928    zakládá s Josefem Peškou smyčcové kvarteto (Peškovo, od roku 1935 Československé), v němž působí do roku 1938

1938-1949      profesorem pražské konzervatoře

1946    stává se pedagogem právě založené Akademie múzických umění, o dva roky později profesorem; působí zde postupně jako děkan Hudební fakulty, proděkan, vedoucí katedry a od roku 1961 jako prorektor AMU

1955-1957      uměleckým ředitelem České filharmonie

 

Kromě pedagogické, editorské, koncertní a publicistické činnosti se K.P.Sádlo věnoval i organizaci hudebního života a působil, podobně jako jeho bratr Miloslav, ve stavovských organizacích hudebníků. Byl předsedou Sekce koncertních umělců při Svazu československých skladatelů a členem předsednictva SČS (od roku 1955).

Byl jedním z iniciátorů a spoluzakladatelů interpretační soutěže Pražského jara, po mnoho let působil ve festivalovém výboru. Mnohokrát zasedal v porotě významných mezinárodních interpretačních soutěží.

 

Z publikací K.P.Sádla:

  • Technické studie (1925)
  • Příprava nižších poloh (tiskem 1933)
  • Škola etud (1951/1952) 

 

Vyznamenání:

Zasloužilý umělec (za celoživotní mimořádné pedagogické úspěchy)

K žákům K.P.Sádla patří významní sólisté a komorní hráči (Miloš Sádlo-Zátvrzský, Josef Chuchro, František Smetana, Karel Horschitz, Antonín Kohout, Petr Hejný), ale i skladatelé (Otakar Zich).

 

Prameny:

  • Archiv Františka Slámy
  • Bedřich Urie: Čeští violoncellisté (18.-20.století), Práce, Praha 1946
  • Jan Kozák a kol.: Českoslovenští hudební umělci a komorní soubory, Státní hudební vydavatelství, Praha 1964
  • Československý hudební slovník osob a institucí, svazek 2, Státní hudební vydavatelství, Praha 1965
  • Vladimír Šefl: Karel Pravoslav Sádlo, průvodní slovo ke koncertům na paměť K.P.Sádla, 1978
  • Texty K.P.Sádla a o K.P.Sádlovi v časopise Hudební rozhledy (Archiv Františka Slámy)

 

Dokumenty a fotografie použité na této stránce:

Archiv Františka Slámy

 

Více k tomuto tématu:  sekce Fonotéka, František Sláma 1923-2004 (prezentace).

 


Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky.

top