Česky English
Archiv Františka Slámy > Maurice André 1933 - 2012

Maurice André 1933 - 2012

 

 

 

 

Maurice André se narodil 21. května 1933 v Rochebelle, kdysi předměstí Alès↗, v chudém kraji na úpatí Cévennes v jižní Francii. Jeho otec Marcel-Jean André byl horníkem v uhelném dole, ale také nadšeným muzikantem: vyučoval hudbu, hrál v hornickém muzikantském spolku a v kapele v Alès "co bylo právě třeba, ale nejraději na trubku, klasickou hudbu".  Hrávalo se na bálech a na promenádních koncertech i pod širým nebem.

U otce získal Maurice první hudební vzdělání. Jako samouk pokračoval pak během pobytu v Lozère, kam ho z domova poslali v posledních neklidných měsících války. Po návratu domů dostal od otce svůj první kornet, vlastně dar z druhé ruky, protože v rodině nebyly peníze na nový nástroj.

V prvních poválečných letech už Maurice společně se svým bratrem Raymondem vystupoval na koncertech, vzniklo i několik nahrávek. V té době si Mauricova talentu všiml profesor konzervatoře v Nîmes Léon Barthélémy, který byl žákem Merri Franquina, sóloflétnisty pařížské Opery a profesora pařížské konzervatoře. Franquinova metoda, podle které Barthélémy učil Andrého (Méthode complète de trompette moderne, de cornet à pistons et de bugle), navazovala na známou "bibli trumpetistů" Grande Méthode complète pour cornet à pistons kdysi nejslavnějšího kornetisty své doby Jean-Baptiste Arbana. Základní podmínkou Barthélémyho výuky byla ale soustavná tvrdá práce. André ji přijal a vydržel, navzdory dřině v dole, kde pracoval od svých čtrnácti do osmnácti let.

V roce 1951 nalezl existenční zajištění ve vojenské dechové hudbě; za několik měsíců už jako stipendista pařížské konzervatoře začal studovat ve třídě Raymonda Sabariche, jednoho ze zakladatelů moderní francouzské trompetové školy (Franquin↗-Sabarich↗-Foveau↗). Zvítězil v soutěži kornetistů a v následujícím roce i v soutěži trumpetistů, stal se druhým trumpetistou filharmonického konzervatorního orchestru a v září 1953 sólistou známého Orchestre Lamoureux (1953-1960). V témže roce natočil s komorním orchestrem Jean-Françoise Paillarda svou první desku (pro Erato) - byl to počátek spolupráce, která trvala celá desetiletí a je v Andrého diskografii zastoupena nejpočetněji.

Následovalo angažmá v rozhlasovém filharmonickém orchestru ORTF (1953-1963) a později v Opéra-Comique (1962-1967). V roce 1955 získal André první cenu v mezinárodní interpretační soutěži v Ženevě (Concours international d'exécution musicale de Genève).

Nejvýznamnějším mezníkem jeho profesionální dráhy se ale stal rok 1963, kdy byl pozván jako porotce mezinárodní interpretační soutěže ARD do Mnichova (Internationaler Musikwettbewerb der ARD München). Přijel, ale jako soutěžící (ve svých třiceti ještě těsně splňoval horní věkový limit soutěže). Důvodem nebyla ani tak výše honoráře, jak tvrdí známý vtip, který sám André občas vyprávěl, ale spíš rada jeho přítele a pozdějšího kolegy na konzervatoři Rogera Delmotta. Mnichovská soutěž patřila už tehdy k těm nejprestižnějším a byla pečlivě sledována hudebními odborníky z celého světa. Na závěrečném koncertu přenášeném Eurovisí se laureáti mohli představit nejširší veřejnosti. Andrého vystoupení vzbudilo ohlas, který daleko překročil hranice hudebního světa.

Stal se jedním z nejvyhledávanějších sólistů své doby a vzorem pro nastupující generace trumpetistů v Evropě i v zámoří. O spolupráci s ním se ucházely renomované gramofonové firmy, hudební tělesa, interpreti i dirigenti (mj.Herbert von Karajan, Leonard Bernstein, Charles Mackerras, Lorin Maazel, Karl Richter, Riccardo Muti, Karl Böhm). Své skladby mu připisovali současní autoři.

V následujících desetiletích André zásadním způsobem ovlivnil prosazení trubky jako sólového nástroje. Od počátku usiloval také o jeho technické zdokonalení s ohledem na předklasický repertoár; tak vznikla jeho slavná trompette piccolo en si bémol aiguë, piccolo B trubka schopná hrát v dosud netušeně vysokých polohách. Po devatenáct let byl André konzultantem firmy Selmer, s níž spolupracoval i na dalších úpravách svého prototypu.

Jeho repertoár získal postupně obrovské rozměry. Hrál především předklasickou a klasickou hudbu, ale i moderní kompozice (Henri Tomasi, Boris Blacher, Marcel Landowski, André Jolivet, Antoine Tisné, Germaine Tailleferre, Jean-Claude Éloy, Claude Bolling). Mimořádné interpretační dispozice mu umožnily brilantně zvládat nejobtížnější party, i ty "nehratelné", jejichž synonymem byl zejména Bachův druhý Braniborský koncert F dur. Aby obohatil literaturu pro trubku, transkriboval party původně psané pro jiné sólové nástroje (flétnu, hoboj, housle) a také party vokální. Je autorem více než 130 transkripcí. Uskutečnil přes 260 (podle některých pramenů až na 300) nahrávek, především pro Erato, DG, EMI; byl odměněn dlouhou řadou zlatých a platinových desek a více než desetkrát vyznamenán nejprestižnějším oceněním Grand Prix du disque. Po desetiletí pracoval s neuvěřitelnou vitalitou (180-250 koncertů ročně plus nahrávání); byl známý tím, že na koncertech rád přidával jednu skladbu za druhou. S publikem se - navzdory závažným zdravotním obtížím (diabetes) - rozloučil až ve svých pětasedmdesáti, 9. října 2008 v katedrále Saint-Nazaire v Béziers. Koncert uvedl svým typickým způsobem: "Nátisk mám ještě v pořádku, i když už to není Maurice André jako před 30 lety."

Od roku 1964 učil André po odchodu Raymonda Sabariche na pařížské konzervatoři; zavedl zde nový obor (výuku piccolo trubky se zaměřením na barokní repertoár) a vychoval za čtrnáct let na 120 trumpetistů (mj. Guy Touvrona, Thierry Caense, Bernarda Soustrota, Érica Aubiera), z nichž ti nejlepší opět potvrdili výjimečné postavení francouzské trompetové školy v reprodukčním umění 20.století. Když André později rekapituloval svůj život, řekl o tomto období: "Byla to má největší radost." S nastupující generací nikdy neztratil kontakt; interpretační kurzy vedl téměř až do konce života. V roce 1979 inicioval založení soutěže Concours de trompette Maurice André; tato nejstarší mezinárodní soutěž města Paříže má nejen podporovat mladé talenty, ale také umožnit jejich setkávání a výměnu zkušeností.

V roce 1980 byl pozván do prestižního televizního pořadu Le Grand Échiquier↗, moderovaného spisovatelem Jacquem Chancelem. Vysílání mělo obrovský ohlas a André byl přizván ke spolupráci. Pořad přispěl tak velkou měrou ke znovuobjevení klasického trompetového repertoáru širokou laickou veřejností ve Francii i v zahraničí.

Na těžké začátky a své krajany André nikdy nezapomínal, nikdy také neskrýval sociální cítění a pocit sounáležitosti s nimi. Často vystupoval bez nároku na honorář a finančně podporoval potřebné. Světový věhlas ho nijak nezměnil. Zahrál si stejně rád s hornickou kapelou jako se svými žáky na kurzech: klasiku, lidovou písničku, jazz i populární šlágry. Měl vyrovnanou slunečnou povahu a uměl se těšit z radostí života. Jeho drobné lehce ironické glosy se mezi muzikanty s potěšením předávaly dál; měl sympatie posluchačů všech generací, doma i za hranicemi Francie.

Poslední léta svého života strávil se svou rodinou v Urrugne v Baskicku, věnoval se malbě a dřevořezbě, rád si zahrál společně se svými dětmi Béatrice a Nicolasem↗.

Zemřel v bayonnské nemocnici 25. února 2012 a je pohřben v Lozère na hřbitově Saint-André-Capcèze.

 

Vyznamenání:

  • více než desetkrát Grand Prix du disque↗
  • čtyřikrát Victoires de la musique classique
  • Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d'honneur)
  • jmenován čestným členem londýnské Royal Academy of Music
  • zlatá medaile Akademické společnosti umění, věd a krásné literatury (2000)
  • asociací trumpetistů jmenován trumpetistou století (2003)
  • ve společné anketě americké kritiky a hudební veřejnosti vyhlášen nejlepším světovým trumpetistou, další příčky obsadili Louis Armstrong, Wynton Marsalis, Arnold Jacobs, Miles Davis, Adolph Herseth, Dennis Brain, Dizzy Gillespie, Christian Lindberg, Philip Jones, Maynard Ferguson a Herman Baumann (2006, Brass Bulletin)

 

 

Maurice André vypráví↗

Rozloučení s Mauricem André v katedrále sv.Jana Křtitele v Alès, 1.3.2012↗

Rozloučení, Thierry Caens hovoří o Maurici Andrém↗ (záznam©Midi Libre)

 

 

Maurice André o životě a hudbě:

Vychovala mě  práce v dole ve čtrnácti letech, nakládal jsem sedmnáct tun denně.

Je třeba poslouchat jiné instrumentalisty ...  Moje staccato jsem tvořil podle klavíru, můj hluboký rejstřík podle violoncella, mé melodie podle lyričnosti houslí, mé rychlé noty podle klarinetu.

Klíčem ke všemu je každodenní práce, to je základ.

Můj otec, Léon Barthélémy a Raymond Sabarich jsou tři rakety, které mne vynesly vzhůru. A nesmím přirozeně zapomenout na Lilianu, mou ženu.

Mnoho mladých trumpetistů nechodí na koncerty, neposlouchá pianistu, violoncellistu ... to je velká chyba.

Nikdy jsem hraní nezmáhal silou, proto jsem si také neunavil rty, které jsou jen sval.

Trubka je nesnadný nástroj, vzbuzuje smíšené reakce. Zachoval se v ní od jejích biblických prapočátků obraz Apokalypsy, válečný charakter, příchuť triumfů a přehlídek. Ale umí také roztančit děvčata.

Snažil jsem se, abych byl prospěšný lidem, které mám rád.

 

Prameny:

 

 Text © FSJAT, Archiv Františka Slámy 2012 

 

Nekrology: Midi Libre↗, The Independent↗, The Guardian↗, The Telegraph↗, The New York Times↗, The Washington Post↗, Le Figaro↗

 

 

Maurice André na internetu↗:

Jean-Baptiste Arban: Variace na Le  Carnaval de Venise

Tomaso Albinoni: Koncert d moll ↗

Le Grand Échiquier s Dizzy Gillespiem↗ 

Le Grand Échiquier o trubkách Selmer↗

 

 

Maurice André a Československo:

Ačkoli Maurice André navštívil Československo opakovaně (pamětníci asi nikdy nezapomenou na jeho vyprodaný recital ve Smetanově síni Obecního domu), zůstane jeho jméno spojeno zřejmě především s nahrávkou druhého Braniborského koncertu s Milanem Munclingrem a komorním orchestrem Ars rediviva v srpnu roku 1965. Ars rediviva byla jedním z prvních evropských ansámblů, který s Andrém tento koncert natočil, a články v Diapasonu, Gramophone a dalších hudebních časopisech vypovídají celkem podrobně o atmosféře této spolupráce a o hodnocení nahrávky kritikou.

V souvislosti se sólovým partem v Bachově druhém Braniborském koncertu nezapomínal André nikdy připomenout chebského rodáka Adolpha Scherbauma, kdysi jediného trumpetistu, který ho dokázal zahrát bez úprav. Ještě v šedesátých letech preferovali Scherbauma dirigenti jako Karajan, Klemperer nebo Scherchen. André byl naopak vyhledáván protagonisty mladé generace směřujícími ke stylově poučené interpretaci (Redel, Munclinger, Richter i další). Dobové recenze srovnávaly v této souvislosti zejména dvě nahrávky: Karajanovu↗ pro DG z roku 1966 a Munclingerovu pro Supraphon z roku 1965.

 

František Sláma vzpomíná na natáčení 2. Braniborského koncertu s Mauricem André (zvukový záznam z roku 1998).mp3

 

 

První československá souborná nahrávka Bachových Braniborských koncertů, uskutečněná souborem Ars rediviva v nastudování Milana Munclingera v roce 1965 (Supraphon SV 8303-04/DV 6200 - Columbia Music Entertainment COCQ-83812). Sólový part pro trubku v koncertu č.2 F dur BWV 1047 hrál Maurice André

 

 

 

První vydání z roku 1965 - Dvě z vydání pro zahraničí: 70.léta a 1993 (Supraphon 11 1875-2, CD) - Druhé vydání z roku 1977

 

Reedice nahrávky z roku 1977 (Supraphon 11108303-04 G), detaily obálky 

 

 

 

Více k tomuto tématu:  sekce Diskografie Ars rediviva, Milan Munclinger 1923-1986Viktorie ŠvihlíkováFrantišek Sláma 1923-2004 (prezentace).

 

 


Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky.

top