Česky English
Archiv Františka Slámy > Český komorní orchestr Václava Talicha v dokumentech a vzpomínkách

Český komorní orchestr Václava Talicha v dokumentech a vzpomínkách

(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá, závěrečná část) 

 

28. ledna 1948 jsme v Rudolfinu opakovali Večer Leoše Janáčka, uvedený před rokem v D-47. Dirigoval ho s úspěchem čerstvý debutant Otakar Trhlík. Talich už ležel v nemocnici na Karlově náměstí u profesora Pelnáře, nedlouho předtím zemřeli jeho dva asistenti - Václav Kroupa a dirigent Říkadel Miroslav Dvorský. Vzhledem k těmto událostem byla atmosféra dost ponurá a nedokázal to změnit ani krásný Talichův dopis uveřejněný spolu s programem:

„Myslím, že od založení Českého kvarteta nevznikl ze žáků pražské konzervatoře soubor tak jednoznačně cílevědomý, jako Český komorní orchestr. Jsem šťasten, že právě v mé osobě se spojují tyto dva krajní body českého reprodukčního umění ... Uměleckým rozvojem cítil jsem se vždy intensivněji váben malou formou a prací s přehlednějším souborem a už aspoň osm let ve mně zrála touha po komorním orchestru, komorním sboru a komorní opeře. Jsou tomu nyní dvě léta, kdy první z těchto souborů byl uskutečněn. Skončili jsme svou první dvouletku. Ukončili jsme ji dřív, poněvadž jsme neztráceli čas uvažováním a dali se ihned do plné a pilné práce. Nešlo o její množství, nýbrž o čistotu jakosti. A právě z mimořádného úspěchu, který vzbudila poctivost našeho úsilí v pražském i mimopražském prostředí, lze souditi, že způsob takové práce obecenstvo plně oceňuje a cítí jeho potřebu. Mým onemocněním nastává zdánlivá porucha ve zdárném rozvoji Českého komorního orchestru. Je to však porucha skutečně jen zdánlivá, poněvadž jednak soubor sám během poctivé dvouleté práce dopracoval se už osobního stylu, kterým jistě překoná to přechodné zakymácení, a jednak jsou zde schopní moji žáci, kteří jsou dobře poučeni, odkud a kam jdou, je v zájmu rozvoje krásné myšlenky Českého komorního orchestru, jež v sobě skrývá ještě tolik nevyužitých možností, aby naše hudební obecenstvo v krásném uměleckém bratrství zůstalo věrno mladému ohni Komorníčků, pokud můj zdravotní stav mně nedovolí vrátit se v prostředí mladých lidí, kde se cítím tak dobře. Vás, moji mladí přátelé, prosím, až zasednete 28. ledna a 7. února na podium rudolfinské dvorany, abyste umělecky dali ze sebe vše, čeho jste schopni. Vzpomeňte si na svého nemocného tátu, který je v myšlenkách s vámi. Vzpomeňte si vděčně na své dva kamarády, Kroupu a Dvorského, kteří vám přinesli tolik organisačního úsilí, aniž by se dožili plodů svojí práce, ale smutni nebuďte. Ten, kdo záhy zahlédne smrt, naučí se teprve dobře znát život a jestli si toto uvědomíte, odmítnete s úsměvem všechny, kteří by vám chtěli líčit uměleckou práci jako nějaké milé potěšení a kteří vám slibují místo tvrdé práce jakýsi druh zbytkového statku. K těm se obraťte zády." 

 

   
 

Lednová repríza Janáčkova večera pod taktovkou Otakara Trhlíka

 

Na ohlasy janáčkovského večera pak Talich zareagoval sedmého února ještě jedním dopisem: „Moji milí komorníčci, odevšud mi čtou a všichni mi říkají, jak jste se pěkně drželi při janáčkovském koncertě. Byli jste asi rozčileni. Já taky. Bylo třeba roztěkané nervy ztlumit jakýmsi zázračným lektvarem. A rozčileno bylo zajisté i vám naslouchající obecenstvo. Tak je to jedině v pořádku, neboť umělecký výkon rodí se ze vzruchu a nikoli ze samolibého sebevědomí. Je ovšem předpokladem umění, aby každý výkon byl technicky dokonale připraven. Ale ta technika sama o sobě nestačí. Je rozdíl mezi žonglérem, který každodenně v prázdné sebejistotě provádí svůj dokonale nastudovaný trik, a mezi umělcem, který i po nejdůkladnější přípravě nikdy si není absolutně jist. A podškrtnul bych zejména, že je pro umělce neslýchaně důležité ono prostředí, ve kterém se projevuje. Obecenstvo musí být rozčileno, musí žít dobu koncertu v určitém radostném rozechvění, poněvadž tím z provádějícího umělce vyláká vše nejlepší, co v něm žije. Není nic hroznějšího nad vědomí, že se vydáváme ze sebe pro posluchače, které to zrovna moc nezajímá. To je v celku choroba našeho předplatního obecenstva, kterou budeme muset v ČKO nějak rozumně odstranit. My si na ni bohudík dosud nemůžeme stěžovat, poněvadž ta radostnost, s kterou obecenstvo našich koncertů vítá vás, když vstupujete na podium, zájem, s jakým sleduje vaše výkony, svědčí o tom, že stejně mladě se staví k vašemu výkonu, jako vy se stavíte k provozovanému dílu. Přeji vám k dnešnímu koncertu, abyste ho absolvovali ve stejném rozčilení jako minulý, ujišťuji vás, že i mně váš jen v duchu slyšený výkon bude stejně vzrušovat a nepochybuji, že své obecenstvo podarujete stejnou radostí. Jednou v budoucnu, až budu zdráv, pokusíme se všichni společně najít vhodnou formu, která by nám udržela toto teple vzrušující umělecké prostředí jako stabilní přepoklad činnosti Českého komorního orchestru. Nevykládejte si, prosím, moje dopisy jako nějaký rys marnivosti. Marnivost jsem definitivně zadusil kdesi na chodbách a nádvořích Pankráce. Mluvím-li k vám, mluvím jen proto, že v samotě nemocnice příliš intensivně cítím potřebu udržovat nějak styk s vámi. Zdravím vás srdečně a zůstaňme si věrni. Váš Václav Talich."

 

 Z Talichova posledního dopisu Českému komornímu orchestru

 

To, co lze vyčíst z Talichových dopisů mezi řádky, jsme asi vnímali všichni: ČKO bez jeho vedení sice neztratil své publikum, ale prožíval tak trochu období zimního spánku. Při následujících sedmi koncertech převažovaly reprízy, intenzita práce na novém materiálu polevovala. Přesto přišel ČKO ještě s novými skladbami a pokračovala i spolupráce se sólisty. V dirigování se střídali Otakar Trhlík, Vojtěch Vogel a Živojin Zdravković, drobný temperamentní Jugoslávec, jeden z nejostřílenějších Talichových žáků, který k němu přišel už po ukončení studií v Bělehradě. Na zkouškách kouřil ostošest a místo mluvení jen drsně chraptěl. 21.února dirigoval v Rudolfinu Večer Franze Schuberta a 30.března pak v Městské knihovně první koncert ČKO pro Hudební mládež, kterou Talich u nás tolik podporoval. Třetího dubna měl Zdravković s námi i svůj absolventský večer, na kterém krom repertoárových skladeb uvedl také Concerto svého krajana Borise Papandopula. Dalšími novinkami v cyklu ČKO byly Písně zamilovaného muezina Karola Szymanowského v podání Marie Tauberové a Bořkovcovo Concerto grosso pro dvoje housle, cello a klavír na koncertě s dirigentem Vojtěchem Vogelem, 20.března 1948. Zahrál si v něm naposledy náš vedoucí sekundista Jirka Schořálek, krátce nato zemřel na stejnou nemoc jako Richard Zika a Miroslav Dvorský.

 

František Sláma o obsazení ČKO 

 

 

 

 Dva z programů ČKO s Živojinem Zdravkovićem - Poslední koncert ČKO 29.4.1948, dirigent Vojtěch Vogel - Rub  programu posledního koncertu s podpisy členů ČKO

 

I v posledních týdnech existence ČKO jsme ovšem občas zažili veselejší okamžiky, hlavně dík Honzovi Rychlíkovi, který uváděl naše tři koncerty pro Hudební mládež. Tento malý zakulacený červenolící mladý muž byl nejen skladatel, ale taky proslulý a neúnavný bavič. Legendární se stala jeho symfonie Jak uhodily mrazy - partitura prý metr na metr, do každé linky pro asi sto nástrojů předepsáno několikanásobné sforzato a za ním jediná nota.

Koncertem 29.dubna 1948 skončila pro Český komorní orchestr nejen sezóna, ale i jeho krátká historie. Probíhala jednání na Ministerstvu kultury, o nichž jsme se dozvídali především od tajemníka orchestru Ivana Medka. Bylo nám řečeno, že můžeme buď pokračovat dál s finanční podporou ministerstva, ale bez Václava Talicha, nebo pokračovat s Václavem Talichem bez dotací, přičemž otazníkem stále zůstával Talichův zdravotní stav. Rozhodli jsme se jednomyslně nepokračovat a 5.května jsme každý dostali následující osvědčení: Potvrzujeme, že pan ... byl od 1.3.46 do 30.4.48 instrumentalistou ČKO a že se osvědčil jako umělecky i pracovně schopný a uvědomělý člen.

 

 

 

Nikdo z pamětníků, natož pak Václav Talich, by ale asi nebyl rád, kdyby z mého vyprávění Český komorní orchestr vyplul jako mytický  koráb, který chrabře odolává všem bouřím, aby nakonec stejně majestátně zmizel v mlhách historie. Bez notné dávky smyslu pro humor a sebehumor by myslím ani ta naše zvláštní pospolitost tvrdohlavých nadšenců nemohla dlouho vytrvat. Někteří kolem nás s námi pro tu bláznivou tvrdohlavost sympatizovali, ale byli i tací, co se smáli už jen „výši" našich honorářů ( na které jsme ostatně měli nárok až po půldruhém roce v ČKO, kdy jsme postoupili do kategorie členů). Například za janáčkovský program v divadle D-47 to bylo padesát korun - přesně tolik, kolik jsme v půjčovně divadelních kostýmů u pana Veselého na Smíchově museli na ten večer složit za poměrně omšelé krovky. Já měl ovšem svého vševědoucího anděla strážného Karla Pravoslava. Jednou na hodině na mě vyrukoval s  krásným zánovním frakem a pravil: „Nech si ho, ať si těch padesát korun můžeš dávat stranou." Později jsem se dověděl, že frak je po jeho bratru Miloslavovi, že prý filharmonici právě dostávali nové koncertní odění. Ať tak či onak, byl pro mě frak od bratří Sádlů díky téhle vzpomínce víc než jen kusem šatstva, a když jsem pak za rok nastoupil do filharmonie, vrátil se tam se mnou. Za erár bych ho byl nikdy nevyměnil.

Napsal jsem už myslím, že Václav Talich byl člověk nesmírně klidný a trpělivý. Výjimka ovšem vždycky potvrzuje pravidlo a to jsme tu a tam zažili i my. Každá taková bouřka se ale rychle přehnala. Když jsme jednou začali zkoušet v Malém sále Rudolfina, byl Talich najednou viditelně nervózní. Pochopili jsme až po chvíli, když se zvýšeným hlasem zeptal, kde že je první fagot. Strnuli jsme. Náš kolega Dalibor Brázda byl na Moravě na svatbě kamarádovi, ale zdálo se nemožné to Talichovi takhle prostě oznámit. Kdosi kvapně zformuloval velmi zaobalenou odpověď. Talich zareagoval ovšem s odporem jako na smrtelný hřích - zkřivil obličej, hrábl si do vlasů, jak to měl ve zvyku, když byl navýsost rozezlen, mluvil o hulvátství a neomalenosti. Zkouška nicméně pokračovala. O pauze pak za Talichem vyrazila mise vedená Ivanem Medkem a tajemníkem orchestru Vladimírem Nedbálkem a situace se trochu zklidnila. Všichni si ovšem mysleli totéž: „Až ten Brázda přijede, bude mela". V dramatickém očekávání věcí příštích jsme se v pondělí sešli na další zkoušce. Dalibor si na ni přivstal. Dal každému štamprdle slivovice, vyprávěl a byla pohoda. Vtom vešel Talich. Všechno zmlklo, ale nic se kupodivu nedělo. Naopak: během zkoušky byl Talich samý úsměv, pěl chválu na dechy a fagotistu zvlášť. Někteří to přičítali Daliborově skutečně mimořádnému výkonu, jiní demižonku čirého moku, který prý „Brázdíček" při návratu přivezl jako úlitbu na usmířenou. Já ale myslím, že se Talich prostě nikdy dlouho zlobit nedokázal.

 

 

 

Malý sál Rudolfina, kde ČKO zkoušel tak často, že tu měl skoro už vydržené domovské právo, by toho vůbec mohl hodně vyprávět. Když se studovala Stravinského Pulcinella, hráli jsme s Talichem vlastně poprvé úplně jinou muziku. To už nebyla Schönbergova Zjasněná noc. Střídaly se tu o překot takty v nejrůznějším tempu: dvouosminový, pětiosminový, vzápětí dvanáctiosminový atd. Tahle zběsilá výbušná směs je prubířským kamenem koncentrace a fyzických sil i pro dirigenta, o orchestru ani nemluvě. Když nadešla první zkouška, přišla asi po půlhodině zkoušení kolize. Talich opravoval tu toho, tu onoho, zoufale si prohrabával kštici a tiše si mumlal. Nakonec důrazně zaklapl partituru a odešel. Usmiřovací suita v sestavě Medek, asistenti, Nedbálek vyrazila za ním. My ostatní jsme se naopak sešli na záchodě, pokuřovali, debatovali a odhadovali Talichovu reakci: „Teď se bude ještě chvíli s námi trápit, ale nakonec po někom určitě čímsi mrští." Vtom si vedle v umývárně někdo začal oplachovat ruce, v nás to instinktivně hrklo a mžikem jsme se zbaběle rozprchli. Zpoza sloupů u hlavního vchodu pak někteří kradmo zjišťovali, jestli to skutečně byl Talich. A byl. Rozuzlení přineslo ale jako vždy nečekaný zvrat a znovu se projevila Talichova velkorysost a smysl pro pointu. Vrátil se na pódium celý rozzářený a prohlásil: „Mladou muziku musí dělat mládí." Načež pokynul jednomu ze svých asistentů. A měl dobrý odhad: jeho Pulcinella měla úspěch.

 

František Sláma o Václavu Talichovi. Druhá část vzpomínek.mp3

 

Nedlouho po posledním koncertu ČKO jsme se dozvěděli, že se Talich vrátil z nemocnice domů, ale je bez prostředků a především mu strašně chybí možnost pracovat. Prostřednictvím Komorního spolku se proto měl uspořádat cyklus beethovenských komorních večerů, kde by vystupovali bývalí členové ČKO se skladbami nastudovanými pod Talichovým vedením. Ovšemže jsme tu myšlenku nadšeně přijali, s tím, že výtěžek koncertů poputuje k Talichovi. - Beethovenovým Septuorem někdy v létě 1948 tak začalo jedno z nejzajímavějších období mého života. Studovalo se podobně jako dřív v ČKO: nejdřív po jednotlivcích, potom ve skupině. Jen zkušebna nebyla tentokrát v Rudolfinu, ale u pana profesora doma. A i když jsem tam v následujících měsících chodil mnohokrát, měl jsem vždycky v půli toho pověstného vršovického kopce zvláštní sváteční pocit a trému jako před koncertem. Jednou se dole u tramvaje stala nějaká nehoda a já dorazil proti své vůli na zkoušku o něco později. Talich už na mě čekal, ale netrpělivost ani rozladění na něm vidět nebylo - když jsem se, už ani nevím jak, zmateně omlouval, zarazil mě, vzal mě kolem ramen a pravil uklidňujícně: „Slámečku, já přece vím, vy máte muziku rád." Ten den jsem u Talichů zůstal o hodně déle, ale kdybych měl napsat, o čem všem jsme povídali, asi bych to neuměl.

V sobotu 18.prosince 1948 byl pak v Rudolfinu skutečně první koncert beethovenského cyklu. Kolegové Tancibudek, Chvapil a Mikeš hráli Trio pro 2 hoboje a anglický roh op.87, Václav Kolouch a Ljuba Straková 2 romance pro housle a klavír a nakonec přišel na řadu i náš Septuor, v programu opatřený poznámkou, že pánové Josef Vlach, Jaroslav Motlík a František Sláma hrají ovšem s laskavým svolením ředitelství státního orchestru Česká filharmonie. V sále bylo hodně zvědavců, ale většinou naše stálé publikum, mezi ním i Talichův obdivovatel Milan Munclinger, který ke koncertu napsal jedno ze svých prvních průvodních slov.

 

Program prvního beethovenského večera nastudovaného Václavem Talichem po zániku ČKO - Část průvodního slova Milana Munclingera k jednomu z koncertů ČKO

 

Během následujících šesti let pracoval Talich stále intenzivněji, ale zdravotně na tom nebyl příliš dobře a jeho duševní pohoda kolísala jako příliv a odliv. Při svém návratu do filharmonie měl otevírat český cyklus Mou vlastí, ale oddirigoval jen Vyšehrad, pak ho musel zastoupit Karel Ančerl. Osmnáctého března se nicméně znovu vzchopil a dirigoval celý program. Pražské jaro zahajoval↗ bez nervozity a v mimořádné formě. I staří filharmonici „pětadvacátníci" se shodli, že takovou Vlast ještě nezažili a zvlášť excelentní že byl Tábor. Velkou zásluhu mělo ovšem ten večer publikum. Ještě před koncertem měl Talich velké obavy, jak ho lidé přijmou, věděl, jak o něm po celou dobu jeho nepřítomnosti psaly noviny. Nejistota zmizela, jakmile vešel do sálu - obrovský potlesk ho provázel až k dirigentskému stupínku a posluchačů se sešlo snad víc než později na Karajanovi.

Medek, který byl tehdy koncertním jednatelem filharmonie, naplánoval pak pro Talicha mohutnou sezónu: pět mozartovských večerů s reprízami a v každém z ostatních tří filharmonických cyklů ještě několik dalších koncertů. Talich začal, ale dirigoval jen první mozartovský program 18. a 19.listopadu 1954 v Rudolfinu. Pak už jen točil desky.

 

Detail z nabídky abonentních cyklů České filharmonie na sezónu 1954/55 

 

V roce 1955 s ním filharmonie v hostivařských ateliérech natáčela pro Československou televizi celý komplet Slovanských tanců - režisérem byl Václav Kašlík, jeden z jeho nejlepších žáků. Talich působil fyzicky a psychicky vyčerpaně a náš denní pracovní režim mu skoro neposkytoval možnost odpočinku: nahrávalo se několik dní za sebou od rána do večera. Šestý tanec z první řady jsme začali několikrát, ale sotva Talich oddirigoval několik úvodních taktů, propadl pohnutí, které za nic na světě nemohl ovládnout. Orchestr postupně umlkal, ohlásila se pauza, chvíli se čekalo. Asi za deset minut se Talich vrátil s úsměvem, zdánlivě v pohodě. Ale jak jsme začali a blížili se ke stejnému místu, znovu se přes všechno přemáhání sesul až k partituře, objevily se slzy. Byla to doba, kdy by mu všichni v orchestru snesli modré s nebe, fascinoval nás už jen svojí přítomností. Shrbený, s pootevřenými ústy a zkalenýma očima upřenýma po celou tu dobu někam mimo, jako by nikoho a nic kolem sebe neviděl, vypadal zabořený do sebe a smrtelně unavený. A přesto v jeho skoro neznatelném gestu byla neuvěřitelná koncentrace a síla. Viseli jsme na každém jeho pohybu, reagovali na každou změnu jeho výrazu, byli bychom v těch chvílích schopni jít s ním až po nejmenší detail jeho fantazie, i poslepu.

 

Václav Talich diriguje Český komorní orchestr (Rudolfinum, 1947) - Václav Talich s Českou filharmonií při nahrávání Slovanských tanců (1955)

 

Stejně v té době působil i na jiné. Vzpomínám si, jak tehdy přijel do Prahy mladý bouřlivák Svjatoslav Richter (natáčel s námi a hrál na Talichově večeru 9.června 1954 Bachův Koncert d-moll) - byl z Talicha u vytržení, pokorný jako beránek. Podobně reagovali i ostatní, ať už dirigenti nebo sólisté. Jako by měl ten tichý, skoro nemluvný Talich nade všemi zvláštní moc.

Když v roce 1957 dali Talichovi titul Národního umělce, hráli jsme na jeho počest koncert, který už sám nemohl dirigovat. Přivedli ho a opatrně, pomalu usadili v parteru u dveří. My jsme stáli a klepali do pultíků, dechaři tleskali, publikum bouřilo. Talich reagoval na to všechno jako skoroslepec na světlo. Jako by nevnímal ani radost, ani zadostiučinění a žil už v docela jiném světě. 

 

 

Dokumenty a zvukové záznamy použité v této sekci: Archiv Františka Slámy. Pro další dokumenty klikněte zde.

Úplný chronologický přehled koncertů ČKO sestavený podle autentických záznamů a dokumentů;  revize a doplnění dosud dostupných pramenů

Více k tomuto tématu:  Václav Talich a Česká filharmonie, Talichovská filharmonická generaceČeská filharmonie v dokumentech, Fonotéka, Milan Munclinger 1923-1986, Viktorie ŠvihlíkováArs rediviva,  František Sláma 1923 - 2004.

 


Veškerá práva autora webové stránky frantisekslama.com a vlastníků autorských práv k dílům a výkonům zaznamenaným na této stránce jsou vyhrazena. Publikování obsahu nebo jeho částí podléhá souhlasu podle autorského zákona. Kontaktujte prosím správce stránky.

top