Václav Talich - Český komorní orchestr
(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá, druhá část vzpomínek)
... V únoru 1947 se testoval další nový repertoár, znovu v Talichově milované Plzni: Purcellova Ouvertura G dur, Arneho Suita pro smyčcový orchestr, Vivaldiho houslový koncert A dur s Josefem Vlachem, Händelovo Concerto grosso B dur a Bachova Suita D dur.
Svou první koncertní sezónu pak ČKO ukončil 11. dubna 1947 mozartovským programem v Rudolfinu (Malá noční hudba, Pražská symfonie, árie Bella mia fiamma v podání Stanislavy Součkové a Koncertantní symfonie Es dur, kde si koncertantní party zahráli profesoři z Českého dechového kvinteta - hobojista Václav Smetáček, klarinetista Vladimír Říha, hornista Emanuel Kaucký a fagotista Karel Bidlo).
K Mozartovi se ČKO vrátil ještě jednou, na podzim 1947 ve Stavovském divadle, ale to už reprízu dirigoval místo nemocného Václava Talicha František Škvor. Zachoval se skvěle, nikdy nezapomenu, jak nám řekl: „Nebudu měnit ani čárku z toho, jak to pan profesor dělal, je to výsledek jeho práce." Kromě Symfonie Es dur se tenkrát dávaly i Maličkosti, balet o jednom obraze v choreografii slavného Saši Machova, a, jak jinak, i Bastien a Bastienka v Machovově režii. Účinkovala fešná Miloslava Fidlerová jako Bastien, Milada Jirásková v roli Bastienky a zkušený Jan Konstantin jako Colas. Na spolupráci se Sašou Machovem asi nikdo z nás nezapomene - poletoval nepostižitelně mezi jevištěm, hledištěm a zákulisím a objevoval se spolehlivě, kdykoli bylo třeba, snad v divadle i spal. Studoval to s námi zrovna tak náruživě a vášnivě jako Talich - úplně nám zatrnulo, jak se obořil na jinak skvělou Mílu Fidlerovou, když se mu její projev na zkoušce zdál příliš střízlivý: „Ježíšmarjá, lehkověrné rozkoše, lehkověrné rozkoše, víte vy vůbec, co říkáte?!" Výsledkem Machovovy a Talichovy spolupráce byl jeden z největších úspěchů, jaký jsme zažili.
Na Pražském jaru 1947 měl ČKO tři koncerty. 10. května to byl večer staré české hudby v Belvederu, tentokrát s houslistou Evženem Prokopem. 18. května následoval mozartovský program na Bertramce, který si přišel poslechnout i Talichův přítel Jevgenij Mravinskij se svou ženou. Dodnes si vzpomínám, jak nás průtrž mračen málem připravila o publikum a paní Mravinskou o skvostný bílý klobouk s červenou stuhou. 26. května uvedl ČKO v Rudolfinu skladatele dvacátého století: Stravinského Concerto in Es, Aubade Francise Poulenca s klavíristkou Germaine Leroux, Bartókovy 3 venkovské scény, Vaughan-Williamsovu suitu Flos Campi. Svou premiéru měla na koncertě Řídkého Symfonietta op.40.
Václav Talich diriguje Český komorní orchestr, Belveder, Pražské jaro 1947
V té době už byl Talich znovu šéfem orchestru Národního divadla - prvním výsledkem jejich obnovené spolupráce byla 11. května Smetanova Má vlast. K provedení si Talich přizval i některé členy ČKO. Měli jsme tak vzácnou příležitost poznat ještě obsazení, které dirigoval za války: koncertním mistrem byl u cell František Berka a Ladislav Zika (bratr Richarda Ziky, člen předválečného Zikova kvarteta), u viol Bohumil Klabík a u houslí Spytihněv Šorm. Zatímco Filharmonie hrála Vlast obvykle na dvě zkoušky, Talich ji studoval čtrnáct dnů. My nováčci jsme cyklus znali jen z poslechu, z válečných koncertů s Kubelíkem, a v prvních dnech jsme si uprostřed ostřílených orchestrálních hráčů nutně připadali jak v Jiříkově vidění. Tedy alespoň já. Talich zkoušel detailně jako vždy, po skupinách a po frázích, a pamětníci vyprávěli, že to tak dříve dělal jen Toscanini a Molinari. Mě posadili k seniorovi skupiny, hovornému panu Votrubovi - dozvěděl jsem se, že je rodák z Budapešti, že byl na vandru v Moskvě, Oděse a Plzni a hrál taky ve vinohradském operním orchestru. Jinak působil jako všichni lvi salónů předválečné generace: měl bělostnou hřívu až na ramena a nosil černý klobouk s širokou krempou a elegantní odění. Byl na mě laskavý, ale dost mu vadilo, že při zkoušení moc nemluvím. Nemělo smysl vysvětlovat, že to souvisí s Talichovou autoritou v ČKO. Když jsme tak pracovali několik dní, já pořád pln nadšení, pravil pan Votruba: „Mladej, vy se moc vydáváte, to dlouho nevydržíte." Pak ale nade mnou mávl rukou a zkonstatoval: „Vono vás to taky jednou přejde." Jeho proroctví se zaplaťpánbů nesplnilo. Koncert v Národním divadle měl obrovský úspěch, kritiky psaly o triumfálním návratu Václava Talicha a jeho manifestačním přijetí hudební veřejností.
Po prázdninách zahajoval ČKO svou koncertní řadu opět v Rudolfinu. 17. a 18. září uvedl nový český program: premiéru Míčova Concertina in Es s houslistou Jiřím Novákem, pozdějším primáriem Smetanova kvarteta, Serenádu Bohuslava Martinů, Voříškovu Symfonii D dur a Koncert pro lesní roh od Jana Václava Sticha-Punto s proslulým hornistou profesorem Emanuelem Kauckým. Byl to náš první koncert v trochu jiném složení (náznaky se ale objevily už během Pražského jara). Vedení Filharmonie, které až dosud shovívavě přehlíželo účast filharmoniků v ČKO, jim tentokrát naznačilo, že by se měli mezi oběma tělesy definitivně rozhodnout. Většina z nich dala ovšem přednost jistotě ve Filharmonii. Nikdo jim to nevyčítal, byli v podstatně jiném postavení než my konzervatoristé a každý krom toho věděl, že by jim v případě propuštění symbolický padesátikorunový honorář v ČKO k obživě nestačil. - Filharmoniky nahradili téměř vzápětí profesoři konzervatoře a AMU a Talichovi přátelé: profesor Vladimír Říha, Václav Kotas z Národního divadla, profesor Slavíček z Brna a další. Díky profesoru Karlu Pivoňkovi se dokonce vyřešila i situace kolem Dalibora Brázdy, našeho fagotisty a Talichova žáka v dirigování. Ten se totiž právě chopil šance v americké černošské opeře, které onemocněl dirigent, a vydal se s ní na cesty po Evropě. Z nových členů ČKO publikum hned při prvním koncertu asi nejvíc zaujal hornista pan profesor Kaucký - už plakáty upozorňovaly na jeho pověstný trojhlas, navíc hrál zásadně v lesácké kamizole, měl stříbrnou hornu, pleš a vzadu dlouhé šedé vlasy, docela jako nimrodi, kteří jezdili na podzim do herálecké hájenky ke správci polesí. Mluvilo se o něm často jako o velkém donchuanovi, což jako by potvrzoval i jeho mohutný pěstěný knír a světácké vystupování. Bydlel na Klárově a do zkoušek chodil pěšky, vždy v modrém sametovém sáčku a vestě, která s ním perfektně ladila.
Stalo se tradicí, že s ČKO vystupovali vynikající sólisté. Po Richardu Zikovi to byl Evžen Prokop a při repríze českého programu 30. října pak Alexandr Plocek ve Slavíkově houslovém Koncertu a moll. - 2. a 4. listopadu se ČKO dostalo té cti spolupracovat se světovou hvězdou, francouzským cellistou Pierrem Fournierem. Byl v té době všeobecně uznáván jako nejlepší z Casalsových nástupců, mnohými - podle dnešní terminologie - vůbec jako světová jednička, především pro svou kultivovanost, výjimečný výrazový rejstřík a skvělou techniku smyčce. Věděli jsme, že nadšeně propaguje Bohuslava Martinů, a většina ho poznala už při jeho návštěvě Prahy v předchozím roce. Bylo mu něco přes čtyřicet, byl tmavovlasý, štíhlý a bystrý jako Gérard Philipe a podobně jako Munch nebo Cluytens se stal synonymem francouzské noblesy. Reagoval přívětivě, vtipně a lehce, nikdy nezvyšoval hlas. Byl jedním z prvních moderních interpretů, jeho chování a hru nepoznamenal nikdy ani náznak pózy nebo křečovitá inflace emocí. Byl přesvědčivý, protože byl v každém okamžiku naprosto přirozený a svůj. Setkal jsem se s ním potom ještě několikrát a myslím, že se do konce života nezměnil ani ve způsobu své práce: byl vždycky dokonale soustředěný, schopný pracovat naplno a systematicky, prostě vtělená sebekázeň a serióznost. I v tom byl naladěný na stejnou frekvenci jako Václav Talich a jejich spolupráci to dodávalo neopakovatelnou atmosféru.
Pierre Fournier, Praha 1947
ČKO čekal na listopadovém koncertu s Pierrem Fournierem zvlášť náročný program: krom Haydnova violoncellového Koncertu D dur to byla Symfonie D dur Emanuela Bacha, Schubertova Pátá symfonie a Beethovenova Velká fuga op.133, která se do té doby hrála pouze v kvartetu. Publikum pochopilo. Talich a Fournier zaslouženě triumfovali a kritika psala o tom, že ČKO dosáhl interpretačního vrcholu. Sám Fournier o něm pak v rozhovoru s dr.Vilémem Pospíšilem řekl: „Je to nejdokonalejší soubor, který jsem nejen kdy slyšel, ale jaký existuje. Dívám se na něj přímo jako na instrument, dokonalý technicky a přes mládí svých členů naprosto vyzrálý. Jeho nerozlučnou součástí je dirigent prof. Václav Talich, nejčistší muzikant, jakého znám, oddaný, jehož vírou je hudba, dokonalý, pravý otec svých svěřenců. Člověk cítí velkou odpovědnost, hraje-li s ním, neboť bezpodmínečně musí vydat ze sebe to nejlepší. Je radost hrát s tímto mládím - mám hudební mládí vůbec nesmírně rád a skládám v ně největší naděje. Jediná možnost, jak vytvořit obecenstvo budoucnosti, je naučit mladé milovat hudbu. Učiním vše možné, aby tento výjimečný soubor s prof.Talichem přijel do Paříže a do Francie vůbec, aby Francouzům ukázal, jak se dělá komorní hudba. Hrál jsem s nejrůznějšími orchestry, ale nikde jsem se nesetkal s takovou precisností při zkouškách jako zde, kde se hraje opravdová komorní hudba." - V názorech na violoncellovou hru se Fournier hodně shodoval se Sádlem: „Mohu ... říci, že (vaši violoncellisté) mají výbornou techniku levé ruky, myslím však, že většina violoncellistů obecně ... nemá dost dokonalou techniku pravé ruky. Vibrato není jediným prostředkem výrazu, to smyčec formuje tón a dává mu většinu barev. Sám jsem odchován na smycích Ševčíkových, které nemohu nikomu dost doporučit. Ptáte se na roli nástroje? Já mám průměrný francouzský nástroj - po italském zatím jen toužím, myslím však, že je lépe dokonaleji rozeznít horší nástroj, než obráceně."
3. prosince měl ČKO svůj poslední koncert s Václavem Talichem. Tehdy Talich možná už tušil, co my jsme ještě nevěděli, protože ho celý věnoval jednomu ze svých přátel, Bedřichu Dobrodinskému - harfa byla sólovým nástrojem ve všech skladbách.
28. ledna 1948 jsme v Rudolfinu opakovali Večer Leoše Janáčka, uvedený před rokem v D-47. Dirigoval ho s úspěchem čerstvý debutant Otakar Trhlík. Talich už ležel v nemocnici na Karlově náměstí u profesora Pelnáře, krátce předtím zemřeli jeho dva asistenti - Václav Kroupa a dirigent Říkadel Miroslav Dvorský. Vzhledem k těmto událostem byla atmosféra dost ponurá a nedokázal to změnit ani krásný Talichův dopis uveřejněný spolu s programem:
„Myslím, že od založení Českého kvarteta nevznikl ze žáků pražské konzervatoře soubor tak jednoznačně cílevědomý, jako Český komorní orchestr. Jsem šťasten, že právě v mé osobě se spojují tyto dva krajní body českého reprodukčního umění ... Uměleckým rozvojem cítil jsem se vždy intensivněji váben malou formou a prací s přehlednějším souborem a už aspoň osm let ve mně zrála touha po komorním orchestru, komorním sboru a komorní opeře. Jsou tomu nyní dvě léta, kdy první z těchto souborů byl uskutečněn. Skončili jsme svou první dvouletku. Ukončili jsme ji dřív, poněvadž jsme neztráceli čas uvažováním a dali se ihned do plné a pilné práce. Nešlo o její množství, nýbrž o čistotu jakosti. A právě z mimořádného úspěchu, který vzbudila poctivost našeho úsilí v pražském i mimopražském prostředí, lze souditi, že způsob takové práce obecenstvo plně oceňuje a cítí jeho potřebu. Mým onemocněním nastává zdánlivá porucha ve zdárném rozvoji Českého komorního orchestru. Je to však porucha skutečně jen zdánlivá, poněvadž jednak soubor sám během poctivé dvouleté práce dopracoval se už osobního stylu, kterým jistě překoná to přechodné zakymácení, a jednak jsou zde schopní moji žáci, kteří jsou dobře poučeni, odkud a kam jdou, je v zájmu rozvoje krásné myšlenky Českého komorního orchestru, jež v sobě skrývá ještě tolik nevyužitých možností, aby naše hudební obecenstvo v krásném uměleckém bratrství zůstalo věrno mladému ohni Komorníčků, pokud můj zdravotní stav mně nedovolí vrátit se v prostředí mladých lidí, kde se cítím tak dobře. Vás, moji mladí přátelé, prosím, až zasednete 28. ledna a 7. února na podium rudolfinské dvorany, abyste umělecky dali ze sebe vše, čeho jste schopni. Vzpomeňte si na svého nemocného tátu, který je v myšlenkách s vámi. Vzpomeňte si vděčně na své dva kamarády, Kroupu a Dvorského, kteří vám přinesli tolik organisačního úsilí, aniž by se dožili plodů svojí práce, ale smutni nebuďte. Ten, kdo záhy zahlédne smrt, naučí se teprve dobře znát život a jestli si toto uvědomíte, odmítnete s úsměvem všechny, kteří by vám chtěli líčit uměleckou práci jako nějaké milé potěšení a kteří vám slibují místo tvrdé práce jakýsi druh zbytkového statku. K těm se obraťte zády."
(Pokračování)
František Sláma o Václavu Talichovi. Druhá část vyprávění.mp3
Další fotografie, dokumenty a zvukové záznamy k tomuto tématu jsou v prezentaci František Sláma 1923 - 2004 a v sekci Fonotéka.
Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno. Pro další informace otevřete prosím sekci Kontakt.