Václav Talich - Český komorní orchestr
(Z knihy Františka Slámy Z Herálce do Šangrilá)
„Český komorní orchestr vznikl vlastním rozhodnutím českých hudebníků vytvořiti soubor mimořádné úrovně i charakteru a je proto ctí pro každého instrumentalistu, stane-li se členem tohoto souboru." (Z textu prozatímní smlouvy ČKO)
Za války jsem pravidelně chodil „na bidýlko" do Národního divadla, kde byl Talich šéfem opery a často i dirigoval. Jako muzikant jsem se s ním setkal ale až po letech v Českém komorním orchestru, poprvé někdy na jaře roku 1946. O Talichově ČKO bylo a nepochybně ještě bude mnoho napsáno. Mluví se o něm často jako o legendě, i když v dnešní době poznamenané inflací slov a nedůvěryhodností superlativů ztrácí každé takové označení už předem svůj obsah. Musím ale jako jeden z posledních pamětníků potvrdit, že tuto nevšednost cítil snad každý, kdo měl příležitost s ČKO třeba jen jednou spolupracovat. Dnes, po více než padesáti letech, které dávají možnost srovnávat, je tento pocit jen ještě silnější. Byla to myslím pro všechny nejen neopakovatelná orchestrální zkušenost, ale i ten nejpozoruhodnější vztah mezi dirigentem a hráči, jaký jsem kdy zažil.
Bezprostředním impulsem ke vzniku ČKO byla souhra několika okolností. V roce 1946 se mohl Václav Talich na zásah ministra kultury Stránského už sice zčásti vrátit ke své práci, ale příležitostí nebylo ještě mnoho. Krom toho ho tehdy stále víc přitahovala jeho dávná představa nového, dokonalejšího způsobu práce s instrumentalisty. V lednu 1948 o tom ve svém dopisu z nemocnice napsal: „Lety [jsem byl] čím dál intenzivněji váben malou formou a prací s přehledným souborem. Uzrála ve mně touha po komorním orchestru, komorním sboru a komorní opeře." Pohrát si se skladbou a dovést ji k dokonalosti až po nejmenší detail znamenalo ovšem časové nároky, jakým instrumentalista z povolání vzhledem k vypjatému pracovnímu režimu většiny orchestrů nemohl vyhovět. Talich se tedy rozhodl pro pražské konzervatoristy a studenty právě založené AMU a vybral si z žáků houslistů Josefa Micky a Stanislava Nováka, violistů Ladislava Černého a Karla Moravce, cellisty K.P.Sádla a kontrabasisty Oldřicha Šorejse. O něco později přibylo ke smyčcům pár dechařů. V ČKO jsem se poprvé setkal se svými budoucími kolegy z České filharmonie - houslisty Václavem Kolouchem, Josefem Vlachem, Luďkem Koutníkem, Jiřím Novákem, violisty Jaroslavem Motlíkem, Karlem Fiedlerem, Soběslavem Soukupem, Lvem Gsöllhoferem, cellisty Vladimírem Nedbálkem a Václavem Kovaříkem, kontrabasistou Zdeňkem Trkalem, flautistou Lutoborem Hlavsou, hobojisty Jiřím Tancibudkem a Jaroslavem Chvapilem, klarinetisty Milošem Kopeckým a Karlem Dlouhým, hornistou Vladimírem Kubátem. A také s Otakarem Stejskalem, s nímž jsem pak po mnoha letech učil na konzervatoři.
Začínali jsme v konzervatorním (pozdějším baletním) sále Na Rejdišti. Václav Talich probíral s každým jednotlivcem zvlášť notu za notou, pak motivky, fráze - to byl základ velkolepě jednotného frázování, kterým tak proslul. Postupně se přidávali další: cvičilo se po pultech, potom po skupinách, pak více skupin společně a nakonec celý orchestr. Trvalo určitě týden, než se tak nastudovala jediná skladba. Výhodou bylo, že většina hráčů neměla jiné povinnosti nebo zaměstnání a studium v ČKO vlastně nahradilo orchestrální cvičení s profesorem Dědečkem. I tak už jsme denně mnohokrát překračovali časový plán, místo čtyř hodin s námi Talich strávil i dvojnásobek. Věděli jsme ale dobře, že to není samoúčelný perfekcionismus, že Talichova trpělivá autorita nese v sobě zralou zkušenost výjimečné osobnosti i jasnou představu cílů, kterých má být dosaženo. A bylo naše štěstí, že nás formovala ve věku, kdy může suverenita a plytkost mládí ledacos pokazit. Ostatně, věděl to i Talich. „Pokud jsme mladí, myslíme, že můžeme docíliti uměleckého dostiučinění jedině v rozsahu a množství, čím jsme rozumnější, vidíme, že umělecký výkon je určován ne extenzívností, nýbrž intenzívností a moudrým omezením," napsal kdysi Miloslavu Jeníkovi. A později v jiném dopisu dodal: „Je celá řada požadavků, kterých naše orchestry nedbají nebo ne dosti dbají. Je přece jasno, jestli ráz určitého místa žádá, aby bylo hráno na žabce, že všichni hráči bez výjimky musí je hráti přímo na žabce a nikoli někde u žabky nebo dokonce snad uprostřed smyčce. Se stejnou disciplínou je nutno podvoliti se způsobu hry spiccato, detaché neb staccato a nenahrazovat jeden způsob druhým. Smyčcová technika slouží ovšem zejména zámyslu skladatele a úspěšné realizaci charakteru dotyčné hudební práce, ale rozhoduje tu i jiný moment: nejsou přece všichni naši posluchači natolik muzikální, aby dovedli poslouchat jen ušima, většinu posluchačů k hudebnímu požitku vede i zájem optický a vidění krásné jednotnosti v provedení vzbuzuje v nich obdiv někdy i pro skladbu samu. Nejde tedy při požadavku jednotnosti (naprosté jednotnosti) o nějakou formální a bezduchou pedanterii, nýbrž o nejvlastnější estetický předpoklad uměleckého výkonu ..."
Program prvního koncertu Talichova ČKO
ČKO se tak formoval během přípravy na první koncert, tedy asi půl roku, a uplatnily se pochopitelně i metody Talichových učitelů Ševčíka a Nikische. Kuriózní ovšem bylo, že Ševčík psal svou školu smyků pro jednotlivce, zatímco Talich ji použil na celý orchestr - všichni museli hrát jako jeden, v intonaci, rytmu i frázování ...
Jeho dokonalá představa, k níž chtěl dovést nás ostatní, vyžadovala myslím největší vklad právě od něj samotného, nesmírně mnoho energie i psychických sil. Přesto na mne tehdy působil jako nadmíru laskavý člověk. Měl sice maximální disciplinu, ale dosahoval jí nejčastěji trpělivostí a nic ho nedokázalo rozladit. Až na jedno: nezájem o věc. Nebylo například možné bavit se během zkoušky, přesněji řečeno: nikdo z nás na to vlastně ani neměl myšlenky. A pokud přece jen, došlo k výbuchu, který každého ohromil. Poprvé jsem to zažil, když se v první řadě o něčem šeptem dohadovali Talichovi asistenti Vogel, Kroupa a Dvorský. Talich několikrát pootočil hlavu a nakonec po nich bleskurychle mrštil partiturou.
První koncert ČKO se konal v pondělí 7.října 1946. V pět hodin odpoledne byla generálka, v sedm večer první provedení a kolem deváté pak druhé. My měli srdce až v krku, Talich byl ve svém živlu. Vzpomínám si, že se po Bendově miniaturní Sinfonii B-dur rozhostilo rozpačité ticho, protože ji publikum většinou neznalo a nechtělo se ztrapnit nevhodným potleskem. Talich se pootočil k sálu, usmál se a řekl: „Vážení přátelé! Tato sinfonie je krásná, ale tak krátká, že abychom tu krásu ocenili, zahrajeme vám ji ještě jednou." Po repríze nastal samozřejmě bouřlivý potlesk a naše tréma byla pryč. Na našem prvním koncertu hrál houslové sólo ve Stamicově Koncertu D-dur vynikající Richard Zika. Byl to první houslový profesor na právě založené Akademii múzických umění, primárius Ondříčkova kvarteta a podle mne nejlepší z českých poválečných houslistů. Měl ale naše sympatie nejen jako instrumentalista. Byl to skvělý člověk a snad nikdo by nepostřehl, že právě bojuje s těžkou nemocí a časem. Při repríze 18.listopadu už s námi nehrál, odjel na operaci plic do Londýna. Bohužel nepomohla ani ta a se vzpomínkou na začátky ČKO zůstane asi pro každého z nás spojena zpráva o jeho předčasné smrti.
Pro náš první koncert vybral Talich český program: už zmíněnou Bendovu sinfonii a Stamicův koncert, sinfonii A.Filze, Vitáskovy menuety a tehdy právě objevenou Sinfonii D dur Františka Míčy. 18. listopadu se tentýž program hrál v Plzni.
V prosinci následoval Janáčkův večer v D-47 s programem Suita pro smyčce, Suita pro komorní orchestr, Říkadla, Zápisník zmizelého - spoluúčinkovali Beno Blachut, František Maxián, Štěpánka Štěpánová a komorní sbor profesorky Tomáškové. Říkadla nastudoval Miroslav Dvorský, syn R.A.Dvorského. I jeho, stejně jako dalšího Talichova asistenta Václava Kroupu, potkal později osud Richarda Ziky. Ale tehdy jsme ještě netušili, že se Talich během práce s ČKO bude muset vyrovnat krom jiných tvrdých zážitků i se smrtí dvou svých žáků.
(Pokračování)
Veškerý materiál na této webové stránce (www.frantisekslama.com) je chráněn zákony o autorských a vlastnických právech. Jakékoli komerční i nekomerční využití tohoto materiálu je zakázáno.