Menu Close

Viktorie Švihlíková

„Vždycky stojí za to znovu začít, i když to třeba není lehké,” napsala mi Viktorie Švihlíková v jednom ze svých posledních dopisů. Bylo to myslím i její životní krédo.

Ta drobná, na pohled křehká porcelánová panenka „měla v sobě perpetuum”, jak říkali kolegové. S obrovskou vůlí, energií a odzbrojující přímostí statečně čelila všem životním kolizím a pokaždé jí zbývalo ještě dost optimismu pro ostatní. Měla zvláštní kouzlo osobnosti a kamkoli vstoupila, stávala se mimoděk středem všeho dění. V mé nejstarší vzpomínce ji vidím, jak těsně před koncertem na poslední chvíli vybíhá dlouhé schodiště do sálu, až za ní vlaje její extravagantní, neuvěřitelně barevný plášť, který si v rychlosti rozepíná a odhazuje někam do kouta. Vstoupila, usedla k cembalu, zčeřená hladina sálu se okamžitě uklidnila a Viktorie Švihlíková zahrála první akord, aniž by třeba jen letmo mrkla na kolegy, včetně už dost nervózního Milana Munclingera.

Jean-Pierre Rampal, který jí žertem říkal „Viktororie”, vypráví o jedinečné atmosféře Munclingerova pověstného „Tenorklubu”, při jehož pantomimicko-pěveckých dada seancích ho Viktorie ohromila zvučným basem a vynalézavým humorem. Dokonce i vždy dokonale soustředěného Maurice André prý během natáčení v Domovině tak zaujaly její grimasy, že málem „prošvihl” nástup.

 

Viktorie Švihlíková prožila dlouhý, naplněný život. Byly v něm šťastné náhody i dramatické zvraty, s nimiž se člověk, zejména reprodukční umělec, nesnadno vyrovnává. Krom pozoruhodně všestranného talentu předznamenala její profesionální dráhu naštěstí i nezlomná houževnatá pracovitost, kterou v ní rozvíjel její otec a která musela nadchnout její učitele laděné na stejnou notu, ať už Viléma Kurze či Václava Talicha. Talich zůstal jejím přítelem a rádcem, nejen v otázkách hudebních, vlastně až do konce svého života. Zvláštní stipendium T.G.Masaryka umožnilo Viktorii Švihlíkové pokračovat ve studiu v zahraničí: učil ji známý profesor pařížské konzervatoře Isidore Philipp a v Berlíně studovala u Nikischova žáka Carla Adolfa Martienssena[1], na jehož školu klavírní hry navázala později sama jako pedagog. Psala se ale třicátá léta a tak brzy, po prvních úspěších v prestižních soutěžích a několika koncertních turné, zasáhla i do jejího osudu okupace a válka. Paradoxně znamenala však nejen izolaci a přerušení většiny kontaktů se zahraničím, ale i zintenzivnění pražského hudebního života. Viktorie Švihlíková zde zářila jako hvězda první velikosti v sólových recitalech i v pověstném cyklu Mistři mladé generace, pilně navštěvovaném mladými lidmi včetně konzervatoristů. O přestávkách bývala prý skoro pokaždé obklopena hloučkem nadšenců a byla proslulá tím, že nezištně pomůže každému, kdo se na ni obrátí. S obdobným zanícením propagovala v poválečných letech, už jako jedna z nejvýznamnějších českých interpretek, hudbu začínajících soudobých autorů a premiéry jejich skladeb zařazovala do programu svých koncertů. Legendou se stala její spolupráce s Iljou Hurníkem.

Kdykoli Viktorie Švihlíková rekapitulovala svou koncertní činnost, mluvila o souboru Ars rediviva, který v roce 1951 založila se svým manželem Milanem Munclingerem a s nímž vystupovala a nahrávala až do poloviny šedesátých let[2]. Práci v Ars rediviva často označovala za nejintenzivnější období svého interpretačního vývoje. Milan Munclinger ji – řečeno slovy Jaroslava Šedy – „převedl od klavíru k cembalu” a uvedl ji do problematiky stylově poučené interpretace, kde zatím experimentovali jen nemnozí. Bylo jasné, že zde na každého adepta čeká tvrdá dřina, mnoho nevyřešených otázek, nejistá budoucnost. Jen příprava prvního koncertu Ars rediviva trvala více než půl roku. Viktorie Švihlíková ale věděla, že tato výzva nabízí interpretovi i jedinečnou příležitost, pokud vytrvá. Svého rozhodnutí nelitovala. Obrovským zážitkem bylo už samo studium skladeb, z nichž velkou část české publikum zatím neznalo. Premiérou bylo také mnoho nahrávek pro Supraphon, Columbii, Ariolu, DGG, rozhlas. Ohlas vyprodaných abonentních koncertů i zahraničních vystoupení naznačoval, že tato práce nikdy nebude rutinní záležitostí a že i lidsky přináší víc, než bývá ve vztahu interpret-posluchač běžné.


Z dopisu Viktorie Švihlíkové, 2008

Viktorie Švihlíková se stala stejně jako Milan Munclinger synonymem Ars rediviva. Její jméno bylo ale samozřejmě zejména v prvních letech hlavním magnetem, který přitahoval pražské publikum i zahraniční agentury. Milana Munclingera inspirovalo její umění k nádherným realizacím cembalových partů, například v Couperinově Apoteóze Corelliho, o které s uznáním psal francouzský Diapason i kasselská Musica. Poslední spoluprací Viktorie Švihlíkové s Ars rediviva byla, skoro symbolicky, známá nahrávka Umění fugy vydaná Supraphonem v roce 1966. V lednu toho roku nahrávce jako vždy předcházel koncert v Rudolfinu – vědělo se, že je to vlastně rozloučení, konec jedné etapy Ars rediviva. Málokdo tehdy tušil, že se přece jen uskuteční ještě jedno setkání – na koncertu ke 40.výročí souboru v dubnu 1992. Když se František Sláma chystal zařadit tento koncert do cyklu Ars rediviva pro sezónu 1991-92, proslýchalo se, že je Viktorie Švihlíková nemocná. Poprosil tedy společného známého ve Vídni, aby ji navštívil a „nějak taktně” se jí zeptal. Odpověď přišla obratem a zněla: „Přijedu, i kdybych měla v nemocnici podepsat revers. Jen budu tentokrát hrát na klavír.”

Přijela a – jako by nebylo dlouhých 26 let – okamžitě navázala kontakt s posluchači. Její obdivuhodný výkon i ohlas v sále opět potvrdily, že ono pověstné „perpetuum” stále funguje a zákonitosti času že pro Viktorii Švihlíkovou zjevně neplatí. Ve vyprodané Smetanově síni Obecního domu byla krom jejích dávných přátel a abonentů-pamětníků i spousta mladých lidí, mezi nimi řada jejích žáků, s nimiž prožila Viktorie Švihlíková v posledním období svého života zřejmě ty nejšťastnější okamžiky.